Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eduard III.

Eduard III. (*13. listopad 1312 - †21. červen 1377) byl jedním z nejúspěšnějších králů Anglie ve středověku. Obnovil autoritu krále po katastrofální vládě jeho otce Eduarda II. a změnil Anglii v jednu z nejschopnějších vojenských mocností Evropy. V době jeho vlády došlo k velkému rozvoji legislativy, vlády, vývoji parlamentu i velké morové nákaze označované černá smrt.Po válečném tažení ve Skotsku si začal roku 1340 činit nárok na francouzský trůn, a zahájil tak konflikt zvaný Stoletá válka. Po počátečních problémech se po bitvě u Kresčaku a Poitiers situace obrátila ve prospěch Angličanů a byl uzavřena dohoda z Brétigny. V pozdějším období vlády ale utrpěl některé zahraniční neúspěchy a musel řešit některé spory v Anglii, způsobené jeho častou nepřítomností a špatným zdravím.

Mládí

200px-king_edward_iii_from_npg.jpgEduard se narodil 13. listopadu ve Windsorském hradu. Ve stáří dvanácti dnů byl jmenován hrabětem z Chesteru a po dvou dalších měsících mu otec přidělil služebnictvo, takže se již v raném dětství dostal do postavení bohatých dospělých šlechticů. Když mu bylo 14 let, jeho matka královna Izabela Francouzská a její milenec Roger Mortimer přinutili abdikovat jeho otce na anglický trůn. Eduard tak byl 1. února 1327 korunován anglickým králem jako Eduard III a Izabela s Mortimerem byli určeni jako jeho regenti. Mortimer se tak stal de facto vládcem Anglie a mladého Eduarda vystavoval ponížení a neúctě.

Mortimer si byl vědom, že jeho pozice je nejistá, hlavně poté co se Eduardovi a jeho ženě Filipě narodil 15. června 1330 syn. Mortimer využíval svou pozici k tomu, aby získal majetek a tituly náležející jiným šlechticům. Nicméně jeho arogance proti němu postavila mnohé další vlivné osobnosti. Mladý král nikdy nezapomněl na osud svého otce (uvádí se, že jeho vraždu zorganizovali Izabela a Mortimer) a to jakým způsobem se k němu chovali jeho regenti. 19. října 1330, těsně před jeho osmnáctými narozeninami, Eduard se svými přáteli zorganizoval přepadení a uvěznění Izabely a Mortimera, kteří v té době byli na hradu v Nottinghamu. Mortimer byl uvězněn v Toweru a jeho majetek propadl ve prospěch krále. Byl obviněn z převzetí královské moci, bez řádného soudu odsouzen k smrti a popraven. Izabela byla vykázána z veřejného života a Eduard se tak stal v 18 letech faktickým vládcem Anglie.

Počáteční období vlády

Eduard se rozhodl obnovit vládu nad Skotskem. Odmítl uznat dohodu z Northamptonu, která byla uzavřena jeho regenty, a tím obnovil právo na anglickou svrchovanost nad Skotskem. Eduardovi se podařilo získat zpět hraniční město Berwick a roku 1333 zvítězit v bitvě u Halidon Hill proti skotskému králi Davidovi II. Eduard tak mohl na skotský trůn dosadit Eduarda Balliola a žádat odměnu ve formě půdy v jižních hrabstvích Lothians, Roxburghshire, Berwickshire, Dumfriesshire, Lanarkshire a Peebleshire. Skotové se ale po krátké době vzpamatovali a na konci roku 1335 zvítězili v bitvě u Culbleanu a ztížili tak anglickým okupantům pozici.

I když Eduard sestavil velkou a početnou armádu pro vojenské operace ve Skotsku, byla roku 1337 velká část Skotska osvobozena Davidem II. Angličanům zůstalo pouze několik hadů například Edinburgh, Roxburgh a Stirling. To nebyla vhodná pozice pro pokračování výbojů a na přelomu let 1338 a 1339 se Eduard vzdal myšlenky ovládnout Skotsko a soustředil se na udržení současné situace.

Eduard musel řešit i problémy s Francií. Jednalo se o podporu francouzského krále Skotům prostřednictvím skotsko-francouzské aliance. Filip IV. poskytl Davidovi II. azyl a podporoval skotské tažení v severní Anglii. Francouzské vojsko napadalo anglická pobřežní města a vyvolávala tak obavy z francouzské invaze. A državy anglického krále na kontinentu byly ohroženy, když Filip zabavil vévodství Akvitánie a hrabství Ponthieu. Eduard se rozhodl spor vyhrotit a vyhlásil své právo na francouzský trůn jako poslední mužský potomek dědečka z matčiny strany Filipa IV. Francouzi ale, odvolávaje se na staré právo, zpochybnili následnictví na prostřednictvím Eduardovy matky. Eduardovou odpovědí bylo použití anglických a francouzských symbolů v jeho erbu. Tento spor byl hlavní příčinou následné stoleté války.

Ve válce s Francií vytvořil Eduard alianci s Ludvíkem IV., který mu přislíbil podporu. V počátku válečného konfliktu dosáhli Angličané jen malé pokroky, když u Slys zničili francouzské vojsko a získali tak kontrolu nad Lamanšským průlivem. Mezitím finanční náklady na tažení ve Francii způsobily neklid v Anglii. Eduard se překvapivě objevil ke konci roku 1340 v Anglii a poté co zjistil, že královská administrativa je v rozkladu, provedl v ní čistku. Toto opatření ale nepřineslo stabilitu a vyvolalo rozpory mezi králem a Janem Stratfordem, arcibiskupem canterburským. Eduard byl nucen v dubnu 1341 po nátlaku parlamentu přijmout určité finanční limity, ale v říjnu téhož roku tato omezení zrušil a arcibiskup Stratford byl vyobcován.

Válka s Francií

Po nepřesvědčivých výsledcích na kontinentu se Eduard rozhodl roku 1346 k velké ofenzívě. Vylodil se v Normandii s armádou čítající 15 000 vojáků. Zahájil obléhání města Caen a vydal se na pochod severní Francií. 26. srpna se utkal s francouzským vojskem v bitva u Kresčaku, ve které přesvědčivě zvítězil. Mezitím v Anglii Vilém Zouche, arcibiskup z Yorku, zmobilizoval vojsko proti Davidovi II., který se vrátil do Skotska a v bitvě u Neville's Cross, ho porazil a zajal. Zabezpečení severní hranice podpořilo Eduardovy výpady ve Francii a zahájil obléhání Calais, které vydrželo vzdorovat téměř rok.

Po smrti Ludvíka IV. v říjnu 1347, se snažil jeho syn Ludvík V. přesvědčit Eduarda aby se postavil proti novému králi Karlu IV., ale Eduard se v květnu 1348 rozhodl neucházet o německou korunu. Roku 1348 zasáhla Evropu morová nákaza, která zahubila asi třetinu obyvatel Anglie. To znamenalo zastavení vojenského tažení. Mor způsobil velký nárůst ceny pracovní síly, ale země se z této katastrofy vzpamatovala relativně rychle.

Roku 1356 Eduardův dosáhl nejstarší Eduardův syn Eduard velkého vítězství v bitvě u Poitiers. Anglické vojsko, které se střetlo s francouzskou přesilou, v této bitvě nejen zvítězilo, ale podařilo se mu i zajmout francouzského krále Jana II. Po tomto vítězství získala Anglie ve Francii velká území a francouzský král byl vězněn v Anglii a francouzská centrální vláda téměř zkolabovala. I když tažení z roku 1359 bylo úspěšné, nevedlo k celkovému vítězství a Eduard souhlasil s ujednáním z Brétigny, které sice uznávalo Eduardův nárok na francouzský trůn, ale zároveň zůstala správa Francie nezávislá.

Pozdní období vlády

Zatímco počáteční období Eduardovy vlády bylo úspěšné, druhá polovina jeho vlády byla poznamenána bezvládím, vojenskými neúspěchy a politickými spory. Každodenní správa země pro něho byla méně zajímavá, než vojenské výpravy a byl závislý na práci svých podřízených. Jedním z nich byl Vilém Wykeham, který byl roku 1363 jmenován lordem tajné pečeti a roku 1367 i Lordem kancléřem. V důsledku politických problémů způsobených jeho nezkušeností byl parlamentem roku 1371 přinucen na tuto funkci rezignovat.

Eduardovy problémy zvyšovaly i úmrtí jeho nejschopnějších velitelů, kteří podlehli morové nákaze. Jejich nástupci byli spíše spojenci princů než krále samotného. Králův druhý syn Lionel, se pokusil se svým vojskem podrobit Irsko, ale jeho výprava skončila neúspěchem. Ve Francii po dohodě z Brétigny následovalo období klidu, ale 8. dubna 1364 Jan II. ve vězení zemřel. Jeho následníkem se stal energický Karel V., který byl podporován Bertrandem Guesclinem. Roku 1369 byla válka z Francií obnovena a za velitele anglického vojska byl určen Eduardův syn Jan. Neúspěšné tažení bylo ukončeno roku 1375 uzavřením dohody z Brugg, která znamenala pro Anglii ztrátu dříve dobytých území, s výjimkou Calais, Bordeaux a Bayonne.

Vojenské neúspěchy v zahraničí a s tím spojené finanční náklady vedly k politickému neklidu. Parlament svolaný roku 1376, byl požádán o vypsání nových daní a především jeho Dolní sněmovna využila možnosti vznést námitky. Kritika směřovala na blízké královy spolupracovníky. Vilém Latimer a Jan Nevil, vysocí královští hodnostáři, byli odvoláni ze svých funkcí. Alice Perrersová, Eduardova milenka, byla pro to, že si přisvojovala příliš velký vliv, vypovězena ode dvora. Eduard i jeho nejstarší sny byli nemocni a tak jejich zástupce Gaunt byl nucen přistoupit na požadavky parlamentu. Nicméně na příštím jednání parlamentu roku 1377 byla většina z opatření přijata předchozím parlamentem zrušena.

Eduard sám s těmito půtkami neměl mnoho společného a od roku 1375 se o vládu příliš nezajímal. Okolo 29. září 1376 onemocněl a po krátkém období zlepšení zdravotního stavu v únoru 21. června 1377 zemřel. Jeho následníkem se stal jeho desetiletý vnuk Richard II., syn jeho nejstaršího syna Eduarda, který zemřel 8. června 1376.