Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

ELIŠKA REJČKA

 

Eliška/Alžběta Rejčka, původním jménem Richenza (Rixa) Piastovna, Ryksa Elżbieta (1. září 1288 Poznaň – 18. října 1335 Staré Brno) byla česká a polská královna, druhá manželka Václava II. i Rudolfa Habsburského. Jako jediná žena v české historii se stala královnou nejen dvakrát, ale po boku dvou mužů.

ObrazekDětství a výchova

Richenza (Rixa) byla jedinou dcerou polského velkoknížete Přemysla II. Velkopolského a Rixy Švédské (po které byla pojmenována), dcery sesazeného švédského krále Valdemara I. Krátce po jejím narození Rixa Švédská zemřela a roku 1293 se otec potřetí oženil (s Markétou Braniborskou). Shodně s tehdejšími zvyklostmi byla Richenza již roku 1291 (tedy sotva tříletá) zasnoubena s Ottou Braniborským, synem braniborského markraběte Albrechta III. Dětství strávila pod dohledem své tety Anny, starší sestry Přemysla II., v cisterciáckém klášteře v Owińskách nedaleko Poznaně. Tam se nejspíš také dozvěděla o násilné smrti svého otce, jenž byl 8. února 1296 zavražděn v polském městě Rogožně. Po smrti otce se Richenzy ujala její nevlastní matka Markéta Braniborská (byla zároveň sestrou Richenzina snoubence) a odvezla ji do Braniborska. K plánované svatbě nakonec nedošlo, poněvadž Otta Braniborský nečekaně zemřel (1298 nebo 1299).

Dvakrát královnou

V srpnu roku 1300 se Richenza provdala za ovdovělého českého krále Václava II., jehož první manželka Guta Habsburská zemřela o tři roky dříve. Václav tak svůj nárok na polskou korunu podepřel dynastickým svazkem s dcerou posledního korunovaného polského krále. Po sňatku se o Richenzu tři roky starala sestra zesnulé královny Kunhuty, vévodkyně - vdova po Leškovi Černém Griffina Haličská. Pobývaly spolu na hradě Budyni.

Roku 1303 přijela Richenza do Prahy a 26. května byla korunována českou a polskou královnou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta nebo také Eliška, Rejčka je zkomoleninou jejího původního jména.

Václav II. zemřel už v červnu 1305, několik dní po narození svého prvního dítěte s Rejčkou. Případný syn snad měl jednou zdědit Polsko, ovšem narodila se dcera jménem Anežka, která byla později provdaná za slezského knížete Jindřicha Javorského a zemřela bezdětná. V sedmnácti letech se tak z Rejčky stala vdova s nelehkým postavením.

Eliška se rychle ocitla v nepřízni Přemysloven. Syn Václava II., Václav III., byl zavražděn v roce 1306 a přemyslovský rod tak měl už jen ženské potomky. Vdovou ovšem Rejčka nezůstala dlouho, za druhou manželku si ji zvolil Rudolf Habsburský, který usedl roku 1306 na uprázdněný český trůn - podporovaný částí českého panstva. Jeho sok Jindřich Korutanský, manžel nejstarší Přemyslovny Anny, utekl ze země i s manželkou. Manželství Rudolfa a Rejčky bylo dílem českého panstva, Rudolf si totiž díky manželce mohl nárokovat i polskou korunu. Eliška Rejčka, vdova po Václavovi II., mu byla vybrána také proto, že jedinou neprovdanou Přemyslovnou byla Eliška - ta byla ovšem jeho sestřenicí a ke sňatku by byla nutná papežská dispens.

I ve druhém manželství Rejčka brzy ovdověla (1307) a podporovala v nárocích na český trůn Rudolfova bratra Fridricha. Starší historiografie Rejčce vyčítala prohabsburský postoj, byl to ale především důsledek jejího postavení. Vztahy s Přemyslovnami ji donutily utéct z Pražského hradu a uchýlit se pod ochranu Habsburků.

Královna vdova

Oba zemřelí manželé na Elišku štědře pamatovali v odkazech. Jako zástavu obdržela pět českých měst (Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Poličku a Vysoké Mýto).

Rok 1308 znamenal pro Habsburky ztrátu většiny mocenských pozic. Posádky usazené v Eliščiných věnných městech utrpěly drtivou porážku v bitvě u Mýta a nedlouho poté byl zavražděn římský král Albrecht I. Habsburský. Rakouský vévoda Fridrich, zbaven své hlavní opory, byl nucen vzdát se téhož roku ve Znojmě všech habsburských nároků na český trůn a vzdát generální pardon všem habsburským příznivcům v zemi.

Společně s dcerou se usadila v Hradci Králové. Při příjezdu nového českého krále Jana Lucemburského do Prahy v roce 1310 jej ve vyjednáváních se šlechtickými předáky podpořila i „hradecká královna“. Po jejím boku se začal objevovat mocný šlechtic Jindřich z Lipé. Pán z Lipé se stal Richenziným dlouholetým druhem a milencem (měl již manželku Scholastiku, i proto se ani nemohl s Richenzou oženit).

V zemi vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku.

Válka královen

Jindřich z Lipé byl z popudu Elišky Přemyslovny uvězněn na hradě Týřově. Z bitvy dvou královen ovšem vyšla vítězně Rejčka. Většina české a moravské šlechty se za Jindřicha postavila a Jan Lucemburský byl nucen ho propustit a Elišce vyplatil 10 tisíc hřiven stříbra, aby získal její věnná města.

Šťastná léta v Brně

Roku 1318 se Rejčka přestěhovala na Moravu, kde Jindřich zastával úřad zemského hejtmana. Lesk jejich dvora si podle současníků v ničem nezadal s dvorem královským. Tou dobou začaly i dobré vztahy mezi králem Janem, Rejčkou a jejím životním druhem. Roku 1323 Eliška založila ženský cisterciácký klášter se špitálem na Starém Brně, baziliku Nanebevzetí Panny Marie a roku 1324 farní kostel svatého Vavřince v Brně-Komíně. Zasloužila se rovněž o vznik osmi cenných iluminovaných rukopisů. Rejčka hospodařila tak dobře, že mohla půjčit peníze i králi Janovi.

Roku 1329 Jindřich z Lipé zemřel:

... v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení.
— Zbraslavská kronika[1]

Poslední roky života se Eliška usilovně věnovala charitativní činnosti a sbírání svatých ostatků. Zemřela roku 1335 a je pochována pod podlahou v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně po Jindřichově boku.