Jeho rodiči byli Habsburk Filip I. Sličný a španělská infantka Jana Šílená, starší bratr Karel V. se stal roku 1516 španělským králem a 1519 římským císařem. Ferdinandovou manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská. Měli spolu patnáct dětí, mimo jiné Ferdinandova nástupce Maxmiliána II.

Tvůrce Habsburské monarchie

Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 ve na zámku Alcalá de Henares u Madridu jako druhorozený syn kastilského krále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské princezny Johany (Jany) Šílené. Dětství prožil ve Španělsku.

Ferdinand byl od dětství veden k přísně katolickému životu a k respektování habsburských rodových ideí. Spolu s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam pro formování Ferdinandovy osobnosti.

Roku 1515 jeho děd, císař Maxmilián I. Habsburský, a český a uherský král Vladislav Jagellonský dohodli sňatkovou smlouvu, podle níž se Ferdinand později stal manželem Vladislavovy dcery Anny. Svatba se konala o šest let později, 26. května 1521.

Roku 1520 Ferdinand získal wormskou smlouvou Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko, o rok později habsburské državy v Itálii, roku 1522 Tyrolsko a část Švábska. Důležitost sňatku s Annou se ukázala po bitvě u Moháče, kde zemřel Annin bratr, český a uherský král Ludvík Jagellonský. Ferdinand coby manžel jeho sestry začal usilovat o český a uherský trůn.

Česká koruna

Dalo se očekávat, že mezi kandidáty pro českou korunu bude figurovat i jméno Ferdinanda Habsburského, který tak bude uplatňovat dědičné nároky vyplývající ze sňatku s Annou Jagellonskou. Zájemců o českou korunu bylo ovšem více, vedle polského krále a litevského knížete Zikmunda I. Starého, nejbližšího mužského příbuzného Ludvíka Jagellonského, se v pozdějších písemných pramenech objevují dokonce i jména předních českých politiků té doby: Zdeňka Lva z Rožmitálu a Vojtěcha z Pernštejna. Jednoznačně nejsilnější pozici měl Ferdinand Habsburský.^[1]

V Čechách část šlechty odmítala uznat dědické nároky Ferdinandovy manželky. Zemské stavy si ještě od Vladislava Jagellonského vymínili, že sňatek Ferdinanda a Anny musí potvrdit zemský sněm a tím mít poslední slovo při výběru budoucího možného vládce. Ferdinand se tuto kličku pokusil obejít několika způsoby. Nejdříve žádal Karla V., aby mu udělil české země v léno, což ale římský císař udělat nemohl. Proto se tedy pokusil o český trůn ucházet na základě dědického principu, nakonec ale musel přistoupit na svobodnou volbu nového panovníka na mimořádném sněmu.

23. října roku 1526 byl Ferdinand zvolen českým králem zvlášť kvůli zoufalému stavu státní pokladny (české stavy evidentně nevěděly a asi ani nemohly vědět o špatném stavu Ferdinandovy pokladny v té době^[zdroj?]). Určitý vliv měla i prestiž habsburského rodu a vyšší šlechtě byl určitě sympatický Ferdinandův postoj k městskému stavu. Část panstva byla také nespokojena s dosavadní slabou královskou mocí. Konečně nebylo možné opomenout tureckou hrozbu, která teď po bitvě u Moháče vyvstala jako velmi reálná. Součástí volby byl Ferdinandův slib, že bude dodržovat kompaktáta, bude respektovat svobodu českých stavů a přenese své sídlo do Prahy.

Českým králem byl Ferdinand korunován 24. února roku 1527. Z inauguračních slibů ovšem nakonec nesplnil téměř nic.

Uherský král

V Uhersku byl Ferdinandovým soupeřem sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16. prosince zvolit v Bratislavě, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský.^[2]

Zápolský byl podporovaný Osmanskou říší, která od 2. poloviny 15. století pronikala do Evropy. Turci dvakrát (v r. 1529 a 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a na dnešním Slovensku.

Římský císař

5. ledna 1531 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen v Kolíně nad Rýnem římským králem a korunován v katedrále v Cáchách jen o šest dní později. Stal se nástupcem svého bratra Karla V., který se uchýlil do ústraní, na postu římského císaře (od roku 1556). K Ferdinandovu povýšení do této hodnosti došlo po letech Karlova váhání, zda ponechat římský a španělský trůn v rukou svých potomků, nebo je rozdělit.

Na přelomu středověku a novověku se tak z Habsburků stala především díky promyšlené sňatkové politice (ale také nesplněným slibům) jedna z nejmocnějších panovnických dynastií vůbec. Ferdinand I. usiloval za své dlouhé vlády o pevné spojení svých zemí a centrální řízení. Jako protiváhu omezení českých a uherských zemských úřadů založil roku 1527 ve Vídni centrální úřady (tzv. Hofstaatsordnung). Habsburská monarchie, vzniklá spojením rakouských habsburských držav, českých zemí a Uherska, přečkala všechny otřesy až do roku 1918.

Ferdinand I. jako český král

Ferdinand byl zastáncem absolutismu, což byl trend rozšiřující se v té době po celé Evropě, a tak se logicky dostal do střetu s českým stavovským státem. Habsburkové ve své politice prosazovali katolické vyznání, ale většina obyvatel českých zemí se hlásila k husitství, luteránství a k Jednotě bratrské. Ferdinand nakonec městům omezoval privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně.

V letech 1546-1547 došlo k prvnímu protihabsburskému povstání v českých zemích. Ve Svaté říši římské v té době probíhala šmalkaldská válka mezi katolíky a luterány. Císař Karel V. požádal bratra Ferdinanda I. o pomoc a ten bez souhlasu zemského sněmu svolal zemskou hotovost k tažení za hranice země. Čeští šlechtici ale vypověděli králi poslušnost a vytvořila se měšťansko-šlechtická opozice, která ale byla potlačena.

Ferdinand odebral městům politická práva a musela odevzdat všechny střelné zbraně a zbourat hradby. Projevem vzestupu panovnické moci v Čechách a ignorance českých stavů bylo podřízení zemské správy nově jmenovanému místodržiteli, kterým se stal Ferdinandův druhorozený syn Ferdinand II. Tyrolský.

Za Ferdinandovy vlády také přicházejí do Čech v rámci rekatolizace jezuité (1556). Znovu nechal obsadit úřad pražského arcibiskupa (1561). Přesto si Ferdinand I. uvědomoval důležitost smíru mezi katolíky a straroutrakvisty a r. 1564 požádal Tridentský koncil o udělení výjimky pro České země, tedy povolení příjmání podobojí nekatolíkům. Koncil přenechal rozhodnutí papeží, který výjimku r. 1564 povolil. Jak problematickou cenu mělo toto žalostně opožděné stvrzení jedné části kompaktát, dosvědčuje nejlépe žádost stavů na sněmu r. 1567 o vypuštění kompaktátát z privilegií zemských, jíž také bylo vyhověno.

Rakousko-česko-uherské soustátí původně vzniklo jen jako personální unie, ale o téměř století později se začalo přetvářet v centralizovanou absolutistickou monarchii. Je jisté, že vládou Ferdinanda I. v našich zemích začíná obrat, který se dovršil za Josefa II. a vyústí v přeměnu českých zemí na takřka provinční úroveň rakouského mocnářství.

Ferdinand I. Habsburský zemřel 25. července roku 1564 ve Vídni a je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze vedle své manželky. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II. (české země, Uhersko, Rakousy), Ferdinanda Tyrolského (Tyrolsko a tzv. přední země) a Karla Štýrského (Štýrsko, Korutany, Kraňsko).

Potomci

S manželkou Annou Jagellonskou (1503-1547), která zemřela po porodu nejmladší dcery Johany na horečku omladnic, měl 15 dětí:

• Alžběta (1526-1545), polská královna

∞ 1543 král Zikmund II. August

• Maxmilian II. (1527-1576), císař Svaté říše římské a král uherský, český, …

∞ 1548 španělská infantka Marie, dcera císaře Karla V.

• Anna (1528-1590), bavorská vévodkyně

∞ 1546 vévoda Albrecht V.

• Ferdinand II. (1529-1595), rakousko-tyrolský arcivévoda

1. ∞ 1557 Filipína Welserová, dcera kupce Františka Antona Welsera
2. ∞ 1582 princezna Anna Kateřina Gonzagová, dcera vévody Viléma III.

• Marie (1531-1581), vévodkyně z Jülichu, Klev, Bergu

∞ 1546 vévoda Vilém Bohatý

• Magdalena (1532-1590), zakladatelka (1563) a představená ústavu šlechtičen v tyrolském Hallu
• Kateřina (1533-1572), vévodkyně z Mantuy-Montferratu a pozdější polská královna

1. ∞ 1549 vévoda František III. Gonzaga
2. ∞ 1553 polský král Zikmund II.

• Eleonora (1534-1594), vévodkyně z Mantuy-Montferratu

∞ 1549 vévoda Vilém I.

• Markéta (1536-1566), od roku 1563 jeptiška v Hallu
• Jan (1538-1539), rakouský arcivévoda
• Barbora (1539-1572), vévodkyně z Ferrary

∞ 1565 vévoda Alfons II.

• Karel II. (1540-1590), štýrský arcivévoda

∞ 1571 princezna Marie Anna Bavorská, dcera vévody Albrechta V.

• Uršula (1541-1543), rakouská arcivévodkyně
• Helena (1543-1574), jeptiška v Hallu
• Johana (1547-1578), toskánská velkovévodkyně

∞ 1565 velkovévoda František I. de´Medici