Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ferdinand II.

 

Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský a chorvatský v letech 1619–1637, arcivévoda rakouský a v letech 1590–1637 rovněž vévoda štýrský.

První roky

Ferdinand-II..jpgNarodil se jako nejstarší syn arcivévody Karla Štýrského (1540–1590, syn císaře Ferdinanda I.) a Marie Bavorské (1551–1608) 9. července 1578. Byl vychováván v přísné katolické víře a absolvoval jezuitskou kolej v Ingolstadtu. Po smrti svého otce převzal vládu v tzv. Vnitřních Rakousích, které zahrnovaly Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Po dokončení svých studií v roce 1595 se vrátil do dědičných zemí, kde zatím působil jeho starší bratranec Maxmilián III. jako regent, a podnikl pouť do Loreta a Říma. Krátce nato začal tvrdě potlačovat vyznavače nekatolické víry.

Český král

Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, byl ještě za jeho života Ferdinand Štýrský zvolen českými stavy za českého krále (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Víta v Praze 29. června téhož roku. Volbu mu zaručila tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými Habsburky, podle které se španělská větev rodu vzdala nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, Ferdinanda zvolili za příslib respektování Rudolfova Majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů. Jak se však brzy ukázalo, svůj slib Ferdinand nehodlal dodržet.

Ferdinand byl absolutistický vládce a popíral světská práva šlechty. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 Pražskou defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v Evropě třicetiletá válka. Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se Ferdinand nemohl fakticky ujmout vlády v českých zemích a 19. srpna byl generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného. O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, známý jako „Zimní král“.

Římský císař

Určitou satisfakcí pak Ferdinandovi bylo, když byl 28. srpna říšskými kurfiřty jednomyslně ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen a korunován císařem Svaté říše římské. Bylo to v době kdy vládl pouze sjednoceným rakouským zemím, ale neovládal žádnou z královských korun. Jedním z kurfiřtů, kteří dali Ferdinandovi svůj hlas, byl i Fridrich Falcký.

Jediný problém byl s kurfiřtským hlasem českého krále, vzhledem k tomu, že nebylo úplně jasné, kdo tímto hlasem disponuje. Čeští stavové považovali sesazení českého krále za legální, a proto vyslali do Frankfurtu své poselstvo. Pokud by Ferdinand nebyl sesazen podle práva měl by tento hlas sám. Z tohoto důvodu se hlasovalo o tom komu hlas náleží a výsledek byl nerozhodný.[1] Později, když se hlasovalo není již sedmý hlas zmiňován.

Je spíše zajímavostí, že v této době se rozšířila pověst, že byl Ferdinand stižen mrtvicí a ochrnul na polovinu těla a oslepl na jedno oko, což však nebyla pravda.

Potlačení stavovského povstání

Cestou zpět do Vídně uzavřel Ferdinand v Mnichově tajnou dohodu se svým příbuzným Maxmiliánem Bavorským, s jehož pomocí a s pomocí polských a španělských katolických spojenců porazil české stavovské vojsko 8. listopadu 1620 v bitvě na Bílé hoře. Po této porážce opustil Fridrich Falcký zemi, a Ferdinand se tak mohl ujmout vlády. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla z Lichtenštejna a zrušil Rudolfův Majestát tím, že ho jednoduše přestřihl nůžkami. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. 21. června 1621 nechal popravit na pražském Staroměstském náměstí vůdce povstání, celkem 27 českých pánů.

V roce 1622 vydal tzv. generální pardon, jímž omilostnil další účastníky povstání. Milost se týkala zachování osobních práv šlechticů, nikoliv však majetku. V následujícím roce a půl nastalo další rozsáhlé zabavování majetku české protestantské šlechty a královských měst, který následně výhodně získaly jiné, mnohdy cizí šlechtické rody.

Obnovené zřízení zemské

Po potlačení povstání začal Ferdinand uplatňovat tvrdou rekatolizační politiku a upevňovat centrální moc a začlenění českých zemí do habsburské monarchie. V roce 1627 vydal tzv. Obnovené zřízení zemské pro Čechy, což byla ústava, která mimo jiné prohlásila České království za dědičné v Habsburské linii, zaváděla absolutismus namísto dosavadního stavovského zřízení (zemské sněmy ztratily právo volby českého krále), zrovnoprávnila němčinu s češtinou v úředním styku (od roku 1615 byla jednacím jazykem zemského sněmu pouze čeština) a zavedla jako jediné povolené katolické náboženství. O rok později vydal stejný zákoník i pro Moravu. Ustanovení Obnoveného zřízení zemského se udržela v platnosti až do roku 1848.

Rekatolizace a emigrace českých protestantů

V této době v důsledku tvrdé protireformační politiky musela zemi opustit velká část české inteligence, která odmítla přestoupit na katolickou víru (např. Jan Amos Komenský, Pavel Stránský, Pavel Skála ze Zhoře aj.). To v praxi znamenalo postupný kulturní a jazykový úpadek českého národa. Zástupci stavů měli na výběr, zda přestoupí na katolickou víru, nebo emigrují. Poddaný lid však byl ke katolictví nucen přestoupit povinně.

V roce 1629 vydal Ferdinand tzv. restituční edikt, kterým požadoval navrácení náboženských a územních poměrů před rok 1555, kdy byl uzavřen tzv. augšpurský mír. To vedlo k rozpoutání výpadů protestantského Švédska proti Habsburkům.

Zavraždění Albrechta z Valdštejna

Většina bojů třicetileté války se za Ferdinandovy vlády odehrávala mimo území českých zemí, a to i díky schopnému vojevůdci Albrechtovi z Valdštejna, kterého císař ustanovil vrchním velitelem císařských armád. Valdštejn získal díky svému postavení a schopnostem značný vliv a bohatství, což pochopitelně budilo závist mezi jeho odpůrci. Začátkem roku 1634 uvěřil Ferdinand zprávám o údajné Valdštejnově zradě, a nechal ho proto 25. února v Chebu zavraždit. Za duši frýdlantského vévody nechal sloužit na tři tisíce mší.

Postoupení Lužice Sasku

Ve snaze získat přízeň saského kurfiřta Jana Jiřího postoupil Ferdinand roku 1635 Sasku území Horní i Dolní Lužice uzavřením separátního míru (tzv. pražský mír), což znamenalo trvalou ztrátu tohoto historického území Koruny české.

Ještě za svého života prosadil korunovaci svého syna Ferdinanda III. římským králem (prosinec 1636). Zemřel ve Vídni 15. února 1637. Dokázal prosadit svoji koncepci centralizované habsburské monarchie, zanechal však své země v ničivé smršti bojů třicetileté války, která v době jeho smrti zdaleka nebyla u konce.

Osobní život

Ferdinand II., pro své činy též někdy zvaný Krvavý, získal jako panovník v české historii tu nejhorší pověst. Francouzský historik Ernest Denis o něm napsal, že „měl všecky vlastnosti výborného faráře venkovského, byl veselý, dobré mysli, omezeného vědění, bázlivý a úzkostlivý. Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších v dějinách, neměl ani kapku žluči … Jsa povahy mírné, ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostřed svých dětí. Byl velmi něžný, laskavý ke svým sluhům, jimž rád odpouštěl jejich poklesky. Okolo sebe rád viděl tváře spokojené, byl štědrý, ba až marnotratný …“

Tuto charakteristiku doplnil český historik Josef Pekař následovně: „Císař Ferdinand II., jenž zvítěziv potrestal tak hrozně odboj stavovský v Čechách, byl osobně panovník malého významu a nadání. Ale jeho pevná víra naplňovala jej důvěrou v budoucnost i v situacích nebezpečných. Nestaral se mnoho o státní záležitosti, jež ovládli cele jeho důvěrníci političtí i duchovní, z těchto zejména zpovědníci jezuité. Nejraději hověl lovu a jiným zábavám, vydávaje peníze nešetrně a neznaje míry v rozdílení statků a vyznamenání těm, jimž důvěřoval.“

Jak je tedy patrné, rozhodování o důležitých věcech nechával Ferdinand na svých rádcích, kteří byli skutečnými vládci. Zvláště velký vliv měli jeho rádce Jan Oldřich z Eggenberku (přezdívaný „neomezený pán císařovy vůle“) a zpovědník, jezuitský páter Lamormain. Oba s ním přišli do Vídně ze Štýrska. Z císařovy hlavy údajně nebyla ani drastická opatření po potlačení českého stavovského povstání. Před tím, než Ferdinand potvrdil trest smrti pro 27 českých pánů, údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem. Rozsudky nakonec podepsal až poté, co se zavázal vykonat kajícnou pouť k zázračnému obrazu Panny Marie do Mariazellu.

Rodina

Ferdinand II. byl dvakrát ženatý. Se svou první manželkou princeznou Marií Annou (1574–1616), dcerou bavorského vévodského páru Viléma V. a Renaty, kterou si vzal 23. dubna 1600 ve Štýrském Hradci, měl Ferdinand 7 dětí (3 z nich zemřely v dětském věku). Po smrti Marie Anny byl 6 let vdovcem, než se oženil podruhé. V období svého vdovectví se údajně bránil svým sexuálním potřebám tím, že si oblékal žíněné roucho a bičoval se do krve důtkami.

Jeho druhou manželkou se stala princezna Eleonora de Gonzaga, dcera vévody Vinzenta I. a jeho druhé manželky Eleonory de Medici. Sňatek se konal 2. února 1622 v Innsbrucku. Druhé manželství zůstalo bezdětné.

Děti

  • Kristýna (1601–1601), rakouská arcivévodkyně
  • Karel (1603–1603), rakouský arcivévoda
  • Jan Karel (1605–1619), rakouský arcivévoda
  • Ferdinand III. (1608–1657), císař Svaté říše římské
  1. ∞ 1631 Marie Anna Španělská, dcera španělského krále Filipa III. a jeho manželky arcivévodkyně Markéty.
  2. ∞ 1648 arcivévodkyně Marie Leopoldina Tyrolská, dcera arcivévody Leopolda V. a jeho manželky Klaudie Toskánské z rodu Medicejských.
  3. ∞ 1651 princezna Eleonora Magdalena de Gonzaga, dcera vévody Karla II. a jeho manželky Marie de Gonzaga.
  • Marie Anna (1610–1665), bavorská kurfiřtka
∞ 1635 kurfiřt Maxmilián I., syn vévody Viléma V. a jeho manželky Renaty
  • Cecílie Renata (1611–1644), polská královna
∞ 1637 král Vladislav IV. Vasa, syn krále Zikmunda III. a jeho manželky Anny
  • Leopold I. Vilém (1614–1662), nizozemský místodržitel