Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Filip II. August

 

Filip II. August, francouzsky Philippe Auguste (21. srpna 1165, Paříž– 14. července 1223, Nantes) byl významným francouzským králem, který přispěl ke sjednocení Francie a odstranění nebezpečného vlivu anglických panovníků na kontinentě. Během své vlády úspěšně získal zpět velkou část anglického kontinentálního panství. Jeho zásluhou je také modernizace Paříže, kde se zasadil například o vybudování Louvru a dalších významných památek.

filip-ii.-august.jpgVláda

Král Ludvík toužící po synovi potřeboval nutně ženu, která mu dá vytouženého následníka trůnu a proto se již pět týdnů po smrti své druhé manželky Konstancie potřetí oženil[1] s Adélou, sestrou hraběte Jindřicha I. ze Champagne.

Příbuzenství bylo posíleno roku 1164, kdy se Marie, Ludvíkova dcera z manželství s Eleonorou Akvitánskou[2] provdala za macešina bratra a ženich o osmnáct let starší než nevěsta[3] se tak stal zároveň zetěm svého švagra krále.[1].

Královo manželství s Adélou bylo požehnáno narozením syna 21. srpna 1165. Dlouze očekávaný Filip pojmenovaný po pradědečkovi se narodil po osmadvaceti letech od uzavření králova prvního manželství a z tohoto důvodu byl nazýván Božím darem[4]. Ludvík VII. byl roku 1179 postižen záchvatem mrtvice, po kterém ochrnul[5] a ztratil i schopnost vlády. Vliv získali bratři královny Adély a udrželi si jej až do dvorského sněmu, který se konal téhož roku a nemocný král zde se souhlasem pánů vyhlásil Filipovu korunovaci. Čtrnáctiletý mladíček se nečekaně rychle vymanil z vlivu strýců a Adéla po synově sňatku s Isabelou Henegavskou hledala oporu dokonce i u anglického krále Jindřicha II. Ludvík VII. zemřel o rok později a Adéla se stala vdovou.

Filip se hned na počátku vlády projevil jako obratný diplomat a chopil šance v podobě napjatých vztahů v Anglii. Chytrou manipulací se mu podařilo střídavě ovlivňovat syny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, které tak dostal pod svůj vliv. Podařilo se mu starého krále s pomocí jeho synů porazit a tak ještě víc upevnil svou pozici.

Třetí křížová výprava a vztah k Anglii

Roku 1190 i přes jisté neshody stanovil čerstvě ovdovělý Filip svou matku a strýce Viléma, remešského arcibiskupa, jako předsedající regentské radě po dobu své nepřítomnosti v zemi a společně s novým anglickým králem Richardem se zúčastnil třetí křížové výpravy.

Vzal na sebe znamení svatého kříže, kterým byl náš pán ověšen a které mu bylo přišito na ramena, aby vysvobodil hrob a aby vytrpěl utrpení i námahu pro lásku našeho Pána. Vydal se s velkým vojskem do zámoří proti nepřátelům kříže a věrně a oddaně se snažil, až bylo město Akkon dobyto.
Kroniky ze Saint-Denis[6]
4. července 1190, přesně tři roky po bitvě u Hattínu, vyrazili oba králové z Vézelay směrem na Lyon[7] a poté přes Sicílii do Svaté země. Během výpravy se spory mezi impulzivním Richardem a klidným Filipem vyhrotily. Richard se zaplétal do mezinárodní politiky, čímž průběh tažení značně zpomaloval a to Filip nehodlal tolerovat. Během obléhání Akkonu vážně onemocněl[8] a na podzim roku 1191 se oproti předchozí úmluvě rozhodl odcestovat zpět do Evropy. Při návratu do vlasti si ještě vypíchl oko.[8]

Richard Lví srdce se při svém návratu do Anglie dostal do německého zajetí. Filip situace využil a spojil se Janem Bezzemkem, který se snažil Anglii ovládnout a získat tak výhody v podobě diplomatických ústupků i územních zisků.

Když se Jan stal po Richardově smrti anglickým králem, Filip zahájil ještě silnější tlak a postupně oslaboval moc Anglie nejen na kontinentu, ale podněcoval i vnitřní konflikty, které nadále oslabovaly Janovu moc. Roku 1204 získal Normandii a roku 1206 už mu patřila většina anglického území v severní Francii. Tuto svou snahu završil roku 1214:

... porazil Filip, král Francie, při bitvě krále Otu, hraběte z Flander, hraběte z Boulogne a několik dalších baronů
— poznámka ze Žaltáře Ingeborg Dánské[9]

Tím se Francie stala vůdčí zemí v Evropě a Filip II. August tak dokončil dílo, započaté jeho otcem.

Osobnost krále

Osobnost krále Filipa byla na svou dobu velmi netypická. Ačkoli se zúčastnil křížové výpravy, nikdy nebyl prototypem válečníka. Údajně se bál koní a nevynikal zvláštní silou. Jeho předností bylo ale logické myšlení a obratná diplomacie, díky které se šikovně pohyboval na šachovnici evropské politiky.

Byl ale velmi rozhodný a pokud bylo třeba, dokázal se postavit i do čela vojska. Doboví kronikáři o něm mluvili jako o pohledném muži hezké postavy, veselé tváře, s pleší, brunátné pleti, který se rád napije a dobře nají.[8]

Své postavení v boji proti Anglii se snažil posílit i sňatkem s dánskou princeznou Ingeborg, dcerou Valdemara I. od kterého si sliboval námořní pomoc, ke které ale nikdy nedošlo. Tento sňatek uzavřený 15. srpna 1193 v Amiensu[10]také způsobil obrovský skandál, když Filip svou ženu zapudil údajně ihned po svatební noci a usiloval o anulaci manželství[10]. Ingeborg se ale odmítala vzdát postavení francouzské královny, za což ji Filip na několik let držel v domácím vězení. I přesto, že papež odmítl sňatek zrušit, o tři roky později se Filip znovu oženil s Anežkou Meránskou a v tomto svazku vytrval i přes církevní klatbu, která na něj byla uvalena. Roku 1200 ale nakonec na papežův nátlak dovolil Ingeborg, aby se vrátila ke dvoru. Anežka odešla na hrad v Poissy, kde při porodu syna Tristana v červenci 1201[11] zemřela.

Během mnoha let, co se snažil o anulaci manželství, používal i prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami.[12]

V roce 1223 po Zjevení Páně zemřel na hradě v Mantes dobrý král Filip, velmi moudrý král vznešených ctností a velkolepých skutků, jehož pověst byla zářná, vláda slavná a účast v bitvách vítězná...
Kroniky ze Saint-Denis[6]

Poté na krátkou dobu nastoupil na francouzský trůn jeho syn Ludvík VIII. Francouzský. Na Filipovo silné postavení navázal až jeho vnuk, Ludvík IX. Svatý.