Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Fridrich I. Barbarossa

 

Fridrich I. Barbarossa (Rudovous) (asi prosinec 1122 – 10. červen 1190, řeka Salef v dnešním Turecku) byl římský císař (1152 – 1190) z rodu Štaufů, syn Fridricha II. Švábského, a Judity dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů.

Fridrich byl významný panovník, jenž většinu života prožil v konfliktu s městy v Itálii. Podmanit si zcela Itálii se mu ale nikdy nepodařilo. Dále řešil problémy ve vyjasňování pozic císařství ke kléru a papežství, které prožívalo schizma (1159 – 1177) a v řešení vztahů mezi císařem a šlechtou (např. sesazení bavorského a saského vévody Jindřicha Lva v roce 1180). Za jeho vlády získali velký vliv zkušení ministeriálové. V otázkách pojetí vlády se obrátil k tradicím antické říše a začal využívat římské právo, které se v té době rozvíjelo na území Itálie a obnovil jeho studium.

Mládí

Fridrich-I.-Barbarossa.jpgFridrich se narodil pravděpodobně v prosinci roku 1122 jako syn švábského vévody Fridricha Štaufského a jeho manželky Judity, dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů. O jeho dětství prakticky nic nevíme. Od svého mládí byl Fridrich velmi silně vázán na rod své matky.[1] Na jaře roku 1147 se stal po svém zemřelém otci švábským vévodou. Brzy poté se spolu se svým štaufským strýcem králem Konrádem III. vydal na křížovou výpravu. Ale i na ní pěstoval blízký vztah se svým strýcem z matčiny strany Welfem VI. Během výpravy se Fridrich účastnil různých diplomatických jednání a během výpravy „udržoval pozici“ mezi znepřátelenými Štaufy a Welfy. Po skončení křížové výpravy, která neslavila žádný podstatný úspěch, se konflikt mezi Štaufy a Welfy v říši dále vystupňoval.[2]

Králem a císařem

Když Konrád 15. února 1152 v Bamberku zemřel, jen Fridrich a bamberský biskup byli u jeho smrtelného lože. Oba poté tvrdili, že Konrád, za plného vědomí, předal královské klenoty Fridrichovi a řekl, že Fridrich má být jeho královský nástupce namísto Konrádova tehdy šestiletého syna, budoucího Fridricha IV. Fridrich energicky usiloval o korunu a ve Frankfurtu čvrtého března jej kurfiřti zvolili králem. Byl korunován v Cáchách o pár dnů později.

Po svém zvolení Fridrich dále posiloval své vztahy s Welfy. Ještě v roce 1152 obdržel Welf VI. říšské državy v Itálii (mj. markrabství toskánské, vévodství spoletské a principát sardinský). Následujícího roku pak jeho synovec Jindřich Lev získal právo investitury v biskupství oldenburském, retzenburském a meklenburském, a také ve všech nově vzniklých diecézích na východ od Labe. Postavení Jindřicha Lva se tak přiblížilo postavení krále.[3]

Dne 18. června 1155 byl Barbarossa v Římě korunován císařem.[4] Během ceremoniálu Fridrich odmítl vzít za uzdu papežova koně, protože toto gesto chápal jako nepřijatelný projev podřízenosti papeži. Teprve po vysvětlení, že toto „gesto“ pochází od císaře Konstantina, se zaběhlému rituálu podvolil.[5]

V roce 1156 se Fridrich Barbarossa podruhé oženil. Jeho manželkou se stala dědička burgundského hrabství Beatrice.[6] Na podzim využil úmrtí rýnského falckraběte Hermana ze Stahlecka a novým falckrabětem jmenoval svého nevlastního bratra Konráda.[7]

Obléhání Milána

Dne 6. srpna 1158 zahájily říšské jednotky obléhání Milána a připojily se k nim i kontingenty z říšské části Itálie. K souvislému obléhání však nestačila ani císařova armáda, kterou se Fridrich rozhodl rozdělit do sedmi sborů, střežící každou ze sedmi městských bran. Italové se pokusili rozdrtit protiútokem sbor vedený císařovým bratrem Konrádem, ovšem díky české jízdě vedené osobně knížetem Vladislavem, se podařilo pohromu odvrátit. Vladislav dokonce údajně zabil vůdce Milánských, zvaného Decius. Za tuto pomoc, která rozhodla možnost pokračovat obléhání, se českým vojskům dostalo od císaře uznání. Češi si získali u Miláňanů respekt a nepokoušeli se na ně z brány sv. Dionýsia zaútočit. Ve snaze sjednat co nejmírnější podmínky kapitulace se pokusili požádat českého knížete o zprostředkování jednání s Fridrichem.

 

Kapitulace Milána byla vyjednána 1. září 1158. Milán musel zaplatit vysokou pokutu (9120 hřiven stříbra), byla mu odňata regália a zakázána stavba falce, město si mohlo nechat opevnění a podrželo si právo volit své konzuly, které však musel potvrdit císař. Dne 8. září se konal velkolepý kapitulační akt. Český kníže Vladislav II. byl za odměnu osobně korunován císařem Fridrichem I. Barbarossou českým králem a jako král se nazýval Vladislav I. Češi získali velkou kořist a vrátili se do země s velkou slávou.

Boje v Itálii

V květnu 1167 porazilo císařské vojsko vedené jeho legáty kolínským arcibiskupem Rainaldem z Dasselu a mohučským arcibiskupem Christianem Římany. V červenci dorazil k Římu i Fridrich spolu se vzdoropapežem Paschalem III. a dalším vojskem. Spojenému vojsku nemohl papež Alexandr III., ani Římané vzdorovat. Svatý otec uprchl do Beneventa a Římané se podrobili císaři a uzavřeli s ním dohodu zajišťující jim další existenci senátu. Dne 30. července byl Paschal v chrámu svatého Petra v Římě slavnostně nastolen a 1. srpna korunoval Fridrichovu manželku císařovnou. Velký Barbarossův triumf byl vystřídán katastrofou. V císařově vojsku se totiž rozšířila malárie, které padla za oběť nejen většina vojska, ale i přední představitelé štaufské moci. Mezi zemřelými byli kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu, biskupové Konrád z Augsburgu, Alexandr z Lutychu, Daniel Pražský, Eberhard z Řezna, Gottfried ze Špýru a Hermann z Verdenu. Zemřeli i vévodové Fridrich IV. Švábský, Welf VII. a Děpolt, bratr českého krále Vladislava a mnoho dalších hrabat a šlechticů. V této situace se Fridrich spolu se zdecimovaným vojskem stáhl na sever.[8] Oslabení císařovy moci využila v severní Itálii ke své aktivizaci Lombardská liga. Vzhledem k rostoucímu nepřátelství a slabosti císařského vojska musel nakonec císař prchat z Itálie v přestrojení.[9]

V červenci 1169 donutil Fridrich k rezignaci salcburského arcibiskupa Vojtěcha. Po jeho rezignaci císař nedosadil nového metropolitu, ale nechal arcibiskupství pod přímou správou říše. Dne 15. srpna 1169 nechal v Cáchách korunovat králem svého syna Jindřicha VI.[10]

Bitva u Legnana

Bitva u Legnana se odehrála roku 1176 poblíž města Legnano v severní Itálii. V této bitvě bojoval na jedné straně císař Fridrich I. Barbarossa a na straně druhé Lombardská liga vedená Albertem de Giussano. Fridrich, který se již několik let snažil podrobit si sever Itálie zde utrpěl těžkou pořážku a tím byla jeho moc nad Lombardií zlomena. Bitva je také zajímavá z hlediska vojenského. Italská pěchota zde dokázala vydržet nápor těžce obrněných rytířů, což nebylo často k vidění a dokazuje to italské odhodlání a vlastenectví.

 

Spor s Jindřichem Lvem

Tradičně dobré vztahy císaře k Jindřichu Lvovi se začaly horšit v polovině 70. let. Důvodem byly nejenom Jindřichovy spory s jeho knížecími protivníky, ale především jeho neochota poskytnout Fridrichovi vojsko k bojům v severní Itálii. Fridrich pak logicky považoval Jindřichovu nedostatečnou podporu za jednu z hlavních příčin svého neúspěchu. Proto začal postupně činit kroky, které měly vést ke zmenšení jeho moci. Prvním krokem bylo uzavření dohody s papežem a následné sesazení schizmatických biskupů, kteří byli věrní Jindřichovi. Na jejich místa se vrátili Jindřichovi nepřátelé. K Jindřichově oslabení vedlo i to, že jeho strýc Welf VI. (zároveň ale i strýc Barbarossy) výměnou za jiné výhody převedl na Fridricha své dědičné statky ve Švábsku. Zaroveň se Jindřich Lev odmítl dostavit na říšský sněm ve Wormsu v roce 1179, kde se měly projednávat jeho spory s ostatními knížaty a církevními představiteli.[11] I v dalších měsících se Jindřich odmítal dostavit ke dvoru a spor řešit. Následkem toho byla na něho uvalena v červnu 1179 klatba. V lednu následujícího roku na sněmu ve Würzburgu byla Jindřichu Lvovi pro urážku císařského majestátu odňata říšská léna, především vévodství saské a bavorské. Následně bylo Sasko rozděleno na Vestfálsko, které připadlo kolínskému arcibiskupství a Engern, který získal Bernard pocházející z rodu Askánců. Bavorsko obdržel osvědčený Fridrichův spojenec Ota z Wittelsbachu a Štýrsko, do té doby formálně závislé na Bavorsku, bylo povýšeno na samostatné vévodství pod vládou dosavadního markraběte Otakara. Také hrabata z Andechsu byla povýšena do hodnosti vévodů meránských, chorvatských a dalmatských.[12]

Třetí křížová výprava

Brzy po katastrofické porážce vojska Jeruzalémského království u Hattínu a následujícím obsazení Jeruzaléma Turky, stala se v Evropě znovu aktuální otázka křížové výpravy. Fridrich i v minulosti pečlivě sledoval vývoj ve Svaté zemi a už dříve (na podzim roku 1184) vyjádřil na schůzce s papežem Luciem III. připravenost podílet se na přípravě nové kruciáty. Zaroveň ale už v 70. letech navázal císař (byť epizodní) styky i se Saladinem ve snaze použít ho jako protiváhu při jednáních s Byzancí. Konečné rozhodnutí o vyhlášení výpravy však Fridrich odložil až na dvorský sněm plánovaný na Velikonoce následujícího roku v Mohuči.[13]

V druhé polovině roku 1188 se císař snažil o zajištění budoucího klidného průběhu tažení výpravy až do Svaté země. Jednal proto s posly z Byzance, z Ikonia, Uher i Srbska. Poté co bylo zejména byzantské poselstvo ujištěno o veskrze mírových úmyslech výpravy, a poté co byly odpřísahnuty císařovým synem vévodou Fridrichem Švábským, rakouským vévodou Leopoldem V. a würzbuským biskupem Gottfriedem, přislíbilo poselstvo podporu a zásobování výpravy na území Byzance.[14]

Ještě před svým odchodem na křížovou výpravu vyřešil Fridrich otázky související s regentskou vládou, kterou pověřil svého syna Jindřicha a vymezil přesný okruh úkolů pro každého ze svých synů. Papež Klement III. mu slíbil, že vykoná Jindřichovu císařskou korunovaci. Před svým odchodem Barbarossa rovněž vyhlásil nové nařízení o míru.[15]

Z velké dálky se blížilo nové neštěstí, jako by bojovní barbaři nebyli dostatečným soužením, byl to Friderichos, král Alamanů...
— Nikétas Choniátes[16]

V květnu 1189[17] vyrazilo shromážděné vojsko z Řezna do Svaté země. Zatímco dobové prameny odhadovaly počet bojovníků na 100 000, současní historikové předpokládají spíše 12 000-15 000 bojovníků. Už začátkem června byl císař Fridrich v Ostřihomi přivítán uherským králem Bélou III. Dobré vztahy obou panovníků byly stvrzeny zásnubami císařova syna Fridricha s dcerou Bély III. Konstancií.[18]

Na konci června dorazil císař už do Bělehradu.[19] Přestože už dříve byzantský císař Izák přislíbil hladký průchod křižáckého vojska Byzancí a také dostatečné zásobování vojska během cesty, výprava po celou cestu na problémy s nezajištěným zásobováním a byla také neustále napadána. Byzantský císař v té době zajal císařské vyslance, navázal kontakt se sultánem Saladinem a obvinil Barbarossu, že plánuje dobýt Konstantinopol a dosadit na trůn svého syna.[20] Za této situace zastavil v srpnu Barbarossa další postup výpravy, vybudoval si tábor ve Filippopoli (dnes Plovdiv) a následujících měsících vyplenil velkou část Byzantské říše.

Ty, poslané k němu pro dobro míru a přátelství, císař Izák nakonec se zvláštní a neslýchanou zločinností a proti právu a zvyklostem všech národů, jak sloužících křesťanskému náboženství, tak také barbarských, vsadil do žaláře zbavené věcí a majetku a zahrnuté různými urážkami k pohaně vojska svatého kříže a celého křesťanstva, chtěje prokázat laskavost svému příteli a spojenci Saracénu Saladinovi, nepříteli kříže a všech křesťanů. Pročež celé vojsko zahřmělo a od té doby svobodně rozkrádalo řecké statky a zbytek ničilo.
— Ansbert[21]

Teprve počátkem listopadu přesunul svůj tábor do Adrianopole (dnes Edirne), kde si vybudoval zimní tábor. Tímto přesunem blíže ke Konstantinopoli se snažil zvýšit tlak na byzantského císaře. Zároveň začínal zvažovat útok na Konstantinopol na jaře roku 1190. Přesto jeho hlavním cílem stále zůstával úspěch křížové výpravy. V té době došlo také k jednání se zástupci Bulharů, kteří byli ochotni Fridricha při útoku na Konstantinopol podpořit. Rostoucímu tlaku nedokázal byzantský císař už dále odolávat a v lednu 1190 navrhl Barbarossovi dohodu a zavázal se plně podporovat křížovou výpravu. Na konci března se pak celé vojsko konečně přeplavilo přes Hellespont.[22]

Po přeplavení do Anatolie však s rostoucí vzdáleností od Konstantinopole slíbená byzantská podpora slábla. Jestliže byzantská pomoc byla pochybná, po opuštění byzantského území se situace ještě zhoršila. Ukázalo se, že dohody dříve uzavřené s Arslanem Kiličem mají prakticky nulovou hodnotu, protože sultán v letech 1188-1189 rozdělil svou říši mezi devět svých synů a ještě i další příbuzné, kteři mezi sebou rozpoutali boj. Křižáci se museli bránit neustálým tureckým útokům, a když dosáhli 13. května hlavní město sultanátu Ikonium (dnes Konya) postavilo se jim do cesty silné turecké vojsko. Unaveným křižákům strženým Barbarossovým příkladem se však podařilo Turky porazit a Ikonium dobýt.[23]

Smrt

Římský císař Fridrich I. Barbarossa zemřel 10. června 1190 v průběhu třetí křížové výpravy. Severně od města Silifke se pokoušel zkrátit si cestu přechodem přes brod řeky Salef (dnes je řeka známa jako Goksu) a při tomto pokusu se utopil.

Císař, který si postoupil všechna nebezpečí, si přál uniknout mimořádnému vedru a vyhnout se stoupání na horský vrch. A tak se pokoušel přeplavat přes velice prudkou řeku Kalycadmus. Ale jakýsi rozumný muž řekl:"Nemůžeš plavat proti toku řeky!" Jinak vždy velmi rozumný císař bláznivě zkoušel svoje síly proti proudu a proti síle řeky. Ačkoli každý se snažil ho zastavit, vstoupil do vody a ponořil se do vodního víru. A tak ten, co podstoupil mnohá nebezpečí, nyní uboze zahynul...
 

Císařova smrt se stala pro část rytířů vhodnou záminkou pro ukončení výpravy. Jen menší část vojska vedená vedená Barbarossovým synem Fridrichem pokračovala dále do Svaté země.[25] Z císařova mrtvého těla byly vyjmuty vnitřnosti, které pohřbeny blízko místa nešťastného úmrtí, v městě Tarsu. Nabalzamované mrtvé tělo pokračovalo dále s výpravou. Poté, co křižáci dorazili do Antiochie, se ukázalo, že balzamace je nedostatečná. Proto bylo maso odděleno od kostí a bylo pohřbeno v Antiochii.[26] Kosti pak měly být pohřbeny v osvobozeném Jeruzalémě a alespoň takto symbolicky měl Barbarossa dosáhnout svého cíle. Nakonec byly ale pohřbeny v hrobce v Tyru.[27] Fridrich V. Švábský zemřel roku 1191 v Akkonu[28] a hrob, kde byly pohřbeny kosti jeho otce, je dnes nezvěstný.

Fridrich Barbarossa a české země

Po nástupu Fridricha Barbarosy na trůn zaujal k němu český kníže Vladislav II. zdrženlivý postoj.[29] K vzájemnému smíření došlo až v červnu 1156 na svatbě Fridricha Barbarossy s Beatricí Burgundskou. Na smíření měl velký podíl pražský biskup Daniel. A byl to právě český kníže Vladislav, který v roli mluvčího shromážděných knížat zveřejnil na shromáždění v Řezně povýšení bavorské východní marky na rakouské vévodství. V následujícím roce pak pomáhal císaři v bojích v Polsku, ale hlavně Vladislav již dříve Barbarossovi příslíbil pomoc v jeho plánovaném boji se severoitalskými městy a především s Milánem. A pomoc byla odměněna na sněmu v Řezně v lednu 1158.[30]

Téhož roku Vladislav, kníže český přišel s velmoži svými do Řezna k sněmu císařskému, markrabům a jiný knížatům určenému, kde přišlo u veřejnost, co tajně se bylo ujednalo; nebo císař pán ozdobil 11 ledna jmenovaného knížete pro jeho věrné služby přede všemi svými knížaty korunou královskou a z knížete učiniv krále takovouto jej ozdobou okrášlil.
— Vincencius[31]

V květnu 1158 české vojsko vytáhlo do Itálie a v srpnu se zúčastnilo bojů o Milán, kde se proslavilo hrdinskými skutky. Dne 8. září 1158 v Miláně císař slavnostně znovu ozdobil Vladislava II. korunou. Samotná hodnota Vladislavova "královského titulu" vzbuzuje do dneška otazníky. Kromě chybějící domácí korunovace nevíme také nic o "pomazání na krále", které tvořilo důležitou součást riruálu korunovace. Přes udělený "královský titul" totiž Vladislav stále zůstával jen jedním z řady říšských knížat. Přijetím koruny z rukou císaře se Vladislav také do budoucna jednoznačně svázal se štaufskou politikou, což přinášelo mnohé problémy.[32]

Zprostředkovaně se týkal českých zemí i spor o salcburské arcibiskupství. V roce 1168 byl zvolen arcibiskupem Vojtěch, syn českého krále Vladislava. Barbarossa jeho volbu neuznal a v červenci 1169 donutil Vojtěcha k rezignaci, přestože Vladislav nabízel císaři za jeho uznání větší peněžní částku.[10][33]

Císař po roce 1165 přestavěl hrad v Chebu na falc. Tam byl v polovině roku 1179 vyřešen spor knížete Bedřicha s rakouským vévodou Leopoldem o Vitorazsko za přítomnosti císaře. Také tam pobýval o Vánocích v roce 1188.

Potomci

I. manželka Adéla z Vohburgu

  • bez potomků

II. manželka Beatrix Burgundská

  • Beatrix (asi 1162–před 1174)
  • Fridrich (1164–1169/1170)
  • Jindřich VI. (1165–1197) ∞ Konstancie Sicilská (1154–1198)
  • Fridrich (1167–1191)
  • Gisela? (1168–1184)
  • Ota (1179–1200) ∞ Markéta z Blois († 1230)
  • Konrád († 1196)
  • Rainald (* 1173)
  • Vilém (* 1176)
  • Filip (1177–1208) ∞ 1197 Irena Angelovna (1181–1208)
  • Anežka († 1184)