Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jindřich III.

 

Jindřich III. Plantagenet (1. říjen 1207 - 16. listopad 1272), syn Jana Bezzemka, byl králem Anglie v letech 1216 až 1272. Od dob vlády Ethelreda II. byl prvním, který se stal králem ještě jako dítě. V době jeho vlády země prosperovala a jeho největší památník se nachází ve Westminsteru, kde si zřídil své hlavní vládní sídlo a kde nechal rozšířit opatství tak, aby se stalo svatyní Eduarda Vyznavače.

Mládí

jindrich-iii...jpgNarodil se 1. října 1207 na Winchesterském hradu. Byl synem Jana Bezzemka a Isabely z Angouleme. Jeho korunovace byla jen prostá a účastnilo se ji pouze několik šlechticů a tři biskupové. Na hlavu mladého hocha položil biskup z Gloucesteru, místo koruny, jen jednoduchý zlatý kruh. Roku 1220 se konala na žádost papeže druhá korunovace, protože ta první nebyla podle jeho názoru v souladu s církevními rituály. Ta se konala 17. května 1220 ve Westminsterském opatství.

Za Janovy vlády šlechtici podporovali invazi prince Ludvíka, protože se jim nelíbilo, jakým způsobem Jan vládl. Po Jindřichově korunovaci ale zjistili, že je to bezpečnější volba. Jindřichův regent vyhlásil svůj záměr vládnout v souladu s Magnou Chartou, po dobu kdy bude Jindřicha zastupovat. Magna Charta byla znovu vydána, jako projev dobré vůle vůči šlechtě roku 1217, a regenti zastupovali Jindřicha až do roku 1227.

Vláda

Když roku 1244 hrozila skotská invaze do Anglie, navštívil Jindřich hrad v Yorku a nechal ho přestavět na pevnost z kamene. Práce byly zahájeny roku 1245 a trvaly asi 20 až 25 let.

Jindřichova vláda byla poznamenána společenským napětím, když baronové, vedeni Simonem de Montfort, požadovali větší vliv na řízení království. Francouz Montfort byl jedním ze zahraničních zbohatlíků a byl považován za Jindřichova poradce. Jindřich ho, v záchvatu vzteku, obvinil ze svádění své setry a přinutil ho, aby předešel skandálu a oženil se s ní. Když se o tomto tajném sňatku dověděli baronové, rozpoutal se mezi oběma muži spor. Jejich vztah dospěl do krize roku 1250, když byl Montfort křivě obviněn za akce, které prováděl jako poručík v Gaskoňsku. Vlivní členové šlechty ho ale, k Jindřichově nelibosti, zbavili obvinění.

Jindřich se také zapletl do financování války na Sicílii na straně papeže, za získání titulu pro svého druhého syna Edmunda. To vyvolalo v mnoha baronech pocit, že se Jindřich vydává ve stopách svého otce Jana a jeho činy by měly podléhat větší kontrole z jejich strany. Montfort se stal vůdcem skupiny, která chtěla obnovit platnost Magny Charty a přinutit krále, aby se vzdal některých pravomocí ve prospěch rady baronů.

Roku 1258 přinutilo sedm významných šlechticů Jindřicha, aby podepsal Oxfordská ustanovení. Tento dokument převáděl moc na radu patnácti baronů, která měla mít pravomoci vlády a zároveň ustanovil pravidelné (třikrát do roka) zasedání parlamentu, který měl tuto radu kontrolovat, a ve skutečnosti zrušil absolutistickou monarchii. Jindřich byl přinucen účastnit se na kolektivní přísaze věrností těmto ustanovením.

V následujících letech se vztahy mezi Montfordovými a Jindřichovými příznivci polarizovaly. Roku 1262 Jindřich obdržel papežovu bulu, která ho vyvazovala z jeho přísahy, a obě strany začaly organizovat své armády. Royalistické vojsko vedl Jindřichův nejstarší syn princ Eduard. Vypukla občanská válka, označovaná jako Druhá válka baronů.

Montfordovy síly ovládly do roku 1623 větší část jihovýchodní Anglie a 14. května v bitvě u Lewes byl Jindřich Montfordovou armádou poražen a uvězněn. Montford začal organizovat širší reprezentaci zahrnující zástupce ze všech hrabství a z mnoha významných měst. Jindřich a Eduardy byli v té době stále uvězněni. V krátkém období, které následovalo, byla Anglie nejblíže k úplnému zrušení monarchie do doby vyhlášení republiky v letech 1649 – 1660. Mnoho baronů, kteří původně Montforda podporovali, ho začali obviňovat, že se svými plány zašel příliš daleko.

Po patnácti měsících princ Eduard unikl z vězení (byl osvobozen svým bratrancem Rogerem Mortimerem) a vedl královy přívržence proti vzbouřencům. V bitvě u Eveshamu roku 1265 byly Montfordovy síly poraženy. Královi spojenci se pak vzbouřencům krutě pomstili.

Jindřichovy postoje

Poté co dosáhl dospělosti, chtěl upevnit vliv panovníka po vzoru francouzské monarchie. Oženil se s Eleanorou Provensálskou a mnoho jejich francouzských příbuzných uvedl do vysokých státních funkcí. Jindřichova snaha vládnout po dlouhou dobu bez jmenování ministrů, kteří by mohli být bráni k zodpovědnosti, se setkala mezi barony s odporem, protože tento způsob vládnutí považovali za cizácký.

Jindřich byl posedlý kultem svatého Eduarda Vyznavače. Podle toho, že Eduard se oblékal skromně, nosil i Jindřich jednoduché oblečení. Stěny ložnice měl vyzdobeny jeho obrazy a také po něm pojmenoval svého nejstaršího syna. Ustanovil Westminster, kde Eduard založil opatství za trvalé sídlo královského dvora a Wistminster Hall se stala největším ceremoniálním místem království. Jindřich pověřil francouzské architekty, aby obnovili Westminsterské opatství v gotickém slohu. Hlavním důvodem rekonstrukce bylo vytvoření náhrobku pro ostatky Eduarda Vyznavače. Práce byly zahájeny roku 1245 a dílo bylo dokončeno roku 1269.

Jindřich byl také znám svými antižidovskými postoji. Vydal úřední nařízení, podle kterého museli Židé nosit speciální odznak hanby. Byl extrémně zbožný a jeho cesty byly často přerušovány jeho požadavkem na sloužení mší a to i několikrát denně. Byl také extravagantní a lakomý. Když se mu narodil jeho první syn Eduard, požadoval po Londýňanech, aby mu na oslavu jeho narození přinášeli dary a dokonce vracel dary, které ho neuspokojily. K tomu se váže úsloví z té doby Bůh nám dal to dítě, ale král je nám prodal.

Jindřich zemřel 16. listopadu 1272 a jeho následníkem se stal jeho syn Eduard. Jeho tělo bylo, do doby vybudování sarkofágu ve Westminsterském opatství, na krátkou dobu uloženo v Eduardově hrobce.