Josef II. (13. března 1741, Vídeň – 20. února 1790, Vídeň), v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil.

Jeho jméno se lišilo podle jazyka národů, kterým vládl: německy Joseph II., holandsky Jozef II., italsky Giuseppe II, česky Josef II., slovensky Jozef II., slovinsky Jožef II. rumunsky Iosif al II-lea, maďarsky II. József, chorvatsky Josip II., polsky Józef II.

Rodina

Josef II. byl nejstarším synem rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I. Mezi jeho početné sourozence patřili např. Leopold II. či Marie Antonie provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI., která je známější pod jménem Marie Antoinetta.

Josef byl prvním panovníkem pocházejícím z Habsbursko-Lotrinské dynastie. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabellou Parmskou (1760 až 1762), kterou hluboce miloval, ale která jeho city neopětovala. S Isabellou měl dvě dcery. Po její předčasné smrti už nebyl schopen navázat žádný užší citový vztah k jiné ženě, ani ke své druhé choti; k druhému sňatku ho donutila Marie Terezie.

Jeho druhou manželkou byla sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. Bavorského a Marie Amálie Habsburské - Marie Josefa Bavorská (1764 až 1767). Manželství zřejmě ani nebylo konzumováno.

Jeho jediná přeživší dcera s Isabellou, Marie Terezie, zemřela v lednu 1770 na zápal plic.

Vláda

Již od mládí se Josef zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) podnikl řadu cest po korunních državách.

Od roku 1764 vládl po boku své matky Marie Terezie, když byl ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské. Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.

Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny 3 vydány roku 1781).

Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska), zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.

Řada reforem byla namířena proti církvi (například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou – téměř poloviny). Některé však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno). Mnoho reforem se v praxi ukázalo jako nepřínosné nebo nepřijatelné. Některé byly zrušeny už za Josefova života (například zákaz pohřbívání v rakvích^[1], aby se ušetřilo dřevo a stromy, mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem), mnohé po jeho smrti (například radikální reforma daňového systému).

Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.

Osvícenský absolutismus

Josef II. je předním českým představitelem osvícenského absolutizmu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu. Ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny k zefektivnění hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných (Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací, např. v oblasti státní správy, náboženství, hygieny a zdraví apod.).

Zásadní změnu života habsburských državách však přinesly tzv. Toleranční patent a Patent o zrušení nevolnictví.

Toleranční patent

První z velkých patentů byl tzv. Toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Důvodem vydání patentu byla snaha vyjít vstříc osvíceneckému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky.

Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Nejednalo se o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění, nekatolická vyznání podléhala řadě znevýhodňujících nařízení, přesto se jednalo o zásadní čin v otázce svobody vyznání.

Od roku 1782 byla podobným způsobem víc tolerována i židovská víra. Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“. Nadále např. nesměli vstupovat do státních služeb. Zrušil tzv. „židovské mýto“ (židé ho museli platit u městských bran), zakázal tzv. „křty z nouze“ (židovské dítě, někým zpravidla proti vůli rodičů pokřtěné muselo být v důsledku toho odebráno rodičům, protože už se nemohlo stát Židem).

Byla ovšem zároveň zrušena rabínská soudní pravomoc, hebrejština a jidiš už pro židy neplatily jako úřední řeč, každý žid musel převzít německé jméno.

Patent o zrušení nevolnictví

Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na své vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města, nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dříve bez souhlasu vrchnosti učinit nesměli. Z poddanství rovněž bylo možné se vykoupit.

Nepřímým důsledkem patentu byl nárůst vzdělanosti (víc lidí mohlo svobodně studovat) a podnikatelské činnosti (rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách), což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách. Možnost stěhování do měst podpořilo i český živel ve městech.

Další reformy

Mezi další Josefovy kroky patřilo zrušení těch klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy).

Velké bouře a brzké zrušení vyvolaly tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma (patent). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění (rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti). Berní a urbariální patent mj. rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami, v přechodném 1ročním období měli poddaní robotovat za mzdu, daňové zatížení poddanských usedlostí nemělo překročit 30 % výnosu pozemku. Oba byly zrušeny ještě za Josefova života.

Josef II. se snažil o centralizaci své říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu. Tím (a zrušením nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst) zavdal nechtěně jeden z impulzů k započetí boje za obranu národních jazyků, který je v Česku znám jako národní obrození. Přitom byl jedním z mála vládnoucích Habsburků, kteří uměli česky.

Svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády podstatně zhoršil válkou s Tureckem, v níž situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon. Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II.