Blahoslavený císař Karel I. (král český jako Karel III., král uherský jako Karel IV.), celým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Maria Habsbursko-Lotrinský, německy Karl Franz Josef Ludwig Hubert Georg Maria von Habsburg-Lothringen, maďarsky IV. Károly (Károly Ferenc József) (17. srpna1887 – 1. dubna1922) z Habsbursko-Lotrinské dynastie byl (nekorunovaný) poslední císař rakouský (1916–1918), poslední král uherský (1916–1918, korunován v Budapešti) a (nekorunovaný) poslední král český (1916–1918).

Poslední císař a král

Karel byl nejstarší syn arcivévody Oty (1865–1906) a Marie Josefy Saské (1867–1944). Jeho děd arcivévoda Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (1833–1896) byl bratrem císaře Františka Josefa I., jenž byl tedy jeho prastrýcem. Karlův strýc a následník trůnu František Ferdinand d'Este byl zavražděn roku 1914 v Sarajevu. Po smrti Františka Josefa I. se stal Karel císařem.

Karel I. se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeugu v Dolních Rakousích a zemřel 1. dubna 1922 na Madeiře, pohřben je pak v kostele v Nossa Senhora do Monte.

Malého Karla Františka Josefa v nepřítomnosti otce opatrovala jeho zbožná matka. Domácí učitelé ho vychovávali v přísně katolickém duchu. Na vídeňském gymnáziu u skotských františkánů studoval přírodovědné obory. Od roku 1905 začala jeho vojenská kariéra u jezdectva, do roku 1912 vystřídal řadu posádek v Čechách (např. Brandýs nad Labem) a Haliči. Se souhlasným zájmem sledoval reformní plány svého strýce, arcivévody Františka Ferdinanda, politiky se však stranil, což se setkávalo s vřelým souhlasem císařeFrantiška Josefa. Dne 21. října1911 se na zámku Schwarzau oženil s princeznou Zitou z Bourbonsko-Parmského rodu. 20. listopadu1912 se jim narodil první syn, Otto. Karel pak byl již v hodnosti majora přeložen do Vídně a poté se přestěhoval do zámku Hetzendorf u Schönbrunnu.

Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda28. června1914 v Sarajevu postoupil Karel na místo následníka trůnu, zůstal však nadále vyloučen z rozhodnutí, která vedla k vypuknutí války, i z vysoké politiky vůbec. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně. Byl povýšen na polního podmaršálka a 16. března1916 převzal velení 20. armádního sboru, který se podílel na počátečních úspěších nešťastné italské ofenzívy. Byl jediným z mála panovníků, již se osobně zúčastnili bojů světové války a jak říká jeho syn Ota Habsburský v jednom rozhovoru pro české noviny:

Život do roku 1916

Karel byl nejprve vychováván domácími učiteli, mezi něž patřil i Godfried Marschall. Později v letech 1899–1900 navštěvoval věhlasné prestižní Skotské gymnázium ve Vídni.

1. října1905 započal jeho vojenský výcvik u 7. dragounskéhopluku nejprve v Chudeřicích (něm. Kutterschitz) u Bíliny v Čechách a od roku 1906 ve Staré Boleslavi. 1. listopadu byl povýšen do hodnosti nadporučíka.

12. listopadu1906 přerušil vojenskou službu, aby nastoupil dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Tehdy už byla univerzita rozdělena na německou a českou. Aby nevznikly rozbroje, byl Karel vzděláván profesory z obou částí univerzity. Karel nedocházel na přednášky, ale profesoři jej navštěvovali na Pražském hradě, kde tehdy pobýval. Studium ukončil právnickými zkouškami dne 14. března1907. Do doby univerzitních studií spadá slavnostní vyhlášení jeho plnoletosti 17. března1907. Jak bylo zvykem, Karel dostal vlastní komoru, císař jmenoval jeho vrchním komořím prince Zdenko Lobkowicze, který s Karlem setrval až do jeho smrti na Madeiře.

Když zemřel Karlův otec Otto roku 1906, stal se jeho opatrovníkem strýc František Ferdinand, který předtím roku 1900 vstoupil do tzv. morganatického manželství (tzn. vzal si manželku nerovného rodového postavení) s hraběnkouŽofií Chotkovou. Jelikož tím byly děti Františka Ferdinanda vyloučeny z následnictví trůnu, stal se tímto Karel ve třinácti letech druhým v pořadí v nástupnictví (po Františku Ferdinandovi). V létě 1908 nastoupil zpět službu u své vojenské posádky. Teprve až roku 1911 obdržel Karel vědomost o důležitých zahraničně politických aktech a od roku 1913 ho směl František Ferdinand informovat blíže o svých reformních plánech. Avšak až do svého nástupu na trůn nebyl účasten politických rozhodnutí v monarchii.

Vláda (1916–1918)

Po smrti císaře Františka Josefa dne 21. listopadu 1916, nastoupil Karel na trůn. Plány Františka Ferdinanda na prosazení nezbytně nutných změn v maďarské ústavě ještě před svou korunovací uherským králem, do té doby autonomie pro utlačované národnostní menšiny, se však nemohly uskutečnit. Uherský ministerský předseda István Tisza jej přesvědčil, aby se nechal již 30. prosince korunovat uherským králem jako „Karel IV.“ (resp. maďarsky „IV. Károly“). Tím měl císař Karel do budoucna v uherské části monarchie značně svázané ruce.

Jeho plný titul zněl:

„Karel I. z milosti Boží císař rakouský, uherský apoštolský král, český, Dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský, illyrský a jeruzalémský král, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horního a dolního Slezska, modenský, parmský, piacenzský a guastellský, osvětimský a zatorský, těšínský, friulský, raguszský a zarský, okněžněný hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, gorizijský a gradišský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horní a dolní Lužice a Istrie, hrabě hohenemský, feldkirchský, bregenzský, sonnenberský, pán z Terstu, z Cattara, velkovojvoda Vojvodiny srbské…“

Legendární vladařský styl císaře Františka Josefa I., jenž obhospodařovával všechny záležitosti sám ze své pracovny vídeňskéhoHofburgu, Karel I. nepřevzal. Naopak pravidelně předsedal zasedáním společné Rady ministrů, jež rozhodovala o vnějších a válečných záležitostech. Dne 22. prosince 1916 jmenoval Otakara hraběte Černína ministrem zahraničí. Poměrně neobvyklé byla také skutečnost, že se Karel o všech důležitých rozhodnutích radil se svou manželkou Zitou a její názory bral vážně. U mnoha porad byla Zita také přítomna jako posluchačka.

Jeho sociálněpolitická opatření z roku 1917, jako např. zákon na Ochranu nájemníků (28. ledna), vytvoření Ministerstva sociální péče (1. června) či Ministerstva národního zdraví (30. srpen) přežily i zánik monarchie a existují prakticky dodnes. Viktor Mataja byl prvním sociálním ministrem na světě.

Na rozdíl od všech ostatních válečných velitelů měl prostřednictvím četných návštěv bojové fronty velký podíl na vedení bojů. Již 2. prosince 1916 převzal vrchní velení nad armádou a hlavní válečný stan přesunul z Těšína do Badenu u Vídně. Dne 1. března 1917 odvolal velitele generálního štábu Konráda z Hötzendorfu. Mohl tím zamezit podobnému vývoji než jak tomu bylo v Německé říši, kde politiku řídili hlavně generálové Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, přičemž císař Vilém II. měl jen malý vliv. Ovšem i Rakousko-Uhersko bylo, ještě před Karlovým nástupem k moci, co se týče vojenských rozhodnutí zcela závislé na vrchním velení německé říše.

Díky své schopnosti prohloubeného vhledu stále zřetelněji rozpoznával bezvýchodnost situace Ústředních mocností. Po mírovém návrhu z 12. prosince1916, který ztroskotal na odmítavém postoji ze strany Německé říše, se na jaře 1917 Karel neúspěšně pokusil vyjádřit konkrétní mírové cíle přes svého švagra Sixta Ferdinanda Bourbon-Parma s Trojdohodou k vyjednáváním o dosažení separátního míru (viz: Sixtova aféra). Další mírové rozhovory se udály v létě 1917 ve Švýcarsku. Tyto záměry ztroskotaly na francouzské touze po vítězství v poli (Spojené státy vstoupily do války 6. dubna), na přemrštěných požadavcích Itálie, ale také na neústupnosti Německé říše, kde se stále více prosazovaly síly, které věřily ve vojenský úspěch.

Mírové snahy, výhrady k neomezené ponorkové válce, zákaz bombardování civilních cílů a pozitivní odpověď na mírové výzvy papeže Benedikta XV., jenž byl považován za spojence Itálie, vedly ke stále hlubšímu rozporu Karla s Německou říší, ale též s německými národními spolky ve vlastní zemi. Karel sice zakázal explicitně jakékoli nasazení otravných plynů v rozsahu moci velení c. a. k. armády, nemohl však zamezit tomu, že vrchní velení Německé říše ve 12. bitvě na Soče, v Bitva u Kobaridu (italsky Caporetto, dnešní Kobarid ve Slovinsku), v říjnu 1917 nařídilo použití jedovatého plynu. Tento útok německé 14. armády vedl Otto von Below.

Karel se rozcházel v názoru se svými poradci, kteří by takový kurs schvalovali, natož pak podporovali a na něž by se mohl plně spoléhat. Ministr zahraničí Otakar Černín se sice zpočátku přimlouval za mírové plány, později se však přiklonil k pevnějším vazbám na Německo. Černín v jednom proslovu z 2. dubna 1918 vytýkal Francii, že tato vedla tajná mírová vyjednávání. Jelikož Francie s tímto nařčením nesouhlasila, zveřejnil francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau dne 14. dubna obsah tajného Karlova dopisu švagru Sixtovi. Tím utrpěla autorita císaře enormní škody, i proto, že se snažil dopis dementovat. Karel byl označen za „pantoflového hrdinu“ a Zita za „italskou zrádkyni“. Černín byl 24. dubna donucen k odstoupení. Karel musel podstoupit nepříjemnou cestu k císaři Vilémovi do Spa a přijmout podmínky, jež Rakousko-Uhersko ještě pevněji připoutaly k Německé říši.

Rovněž Karlovy snahy z října 1918 o záchranu alespoň rakouské části monarchie a přesun do jakéhosi spolkového státu s rozšířenou autonomií pro jednotlivé národnosti, přišly příliš pozdě. Jeho Národní manifest však přispěl k pokojnému převzetí moci v zemi, neboť se zakladatelé tzv. nástupnických států mohli odvolat na Karlovu vůli a c. k. úřady se nestavěly proti nim.

Koncem října se vzbouřily především maďarské vojenské oddíly c. a k. armády na italské frontě. Během dvou dnů se vzpoura a pasivní odboj rozšířily na 26 z 57 oddílů…, píše Brook-Shepherd (str. 232). O příměří s Itálií z 3. listopadu 1918, jež odporovalo záměrům spojenců Německé říše, že je nemuseli sami podepsat, předal císař a král vrchní velení nad, vším, co dosud podléhalo c. a k. armádě starého pořádku, dne 3. listopadu 1918 na generála Artura Arze ze Straussenburgu a 4. listopadu jmenoval polního maršála Heřmana Kövesse z Kövessházy na jeho přání vrchním velitelem armády. Dne 6. listopadu byla c. a k. armáda císařem a králem demobilizována.

Vzhledem k celkovému vojenskému zhroucení a vnitřnímu rozpadu podunajské monarchie zřekl se císař Karel 11. listopadu 1918 v rakouské části monarchie „jakékoli účasti na státních záležitostech“ a zprostil svou (mezitím již nefunkční) rakouskou vládu úřadu. (Prohlášení bylo navrženo c. k. ministry společně se zástupci německorakouské státní rady). Následujícího dne v říjnu 1918 byl nově vzniklý stát Německé Rakousko prohlášen republikou. Podobným prohlášením byl Karel dne 13. listopadu na nátlak maďarských politiků donucen zříci se svých panovnických práv v Uhrách.

Na rozdíl od Viléma II. nepřemýšlel – pod silným vlivem Zity – formálně. To vedlo v Německém Rakousku k Zákonu ze 3. dubna 1919, o vypovězení ze země a převzetí moci domu Habsbursko-Lotrinského (StGBl. 209/1919). Zákon zrušoval pro Německé Rakousko všechna vladařská práva dynastie a stanovoval:

Ex-císař, jenž předtím odcestoval, se tak stal až do konce svého života vyhnancem z Německého Rakouska. Ostatní členové rodiny Habsbursko-Lotrinské se rozhodli částečně pro život v zahraničí, částečně pro republikánské Rakousko. Vdova po Karlovi Zita se nikdy k Rakouské republice neznala, nicméně od roku 1982 směla znovu vstoupit do země, poté co se po posledním přezkoumání jejího případu vyjasnilo, že se do dynastie pouze přivdala a nikdy by neměla ani teoretické právo skutečně vládnout.

V exilu (1918–1922)

Karel se již v noci z 11. na 12. listopadu1918 uchýlil se svou nejbližší rodinou na zámek Eckartsau na Moravském poli, jenž byl tehdy na rozdíl od Schönbrunnu soukromým habsburským majetkem. Anglický král Jiří V. jej chtěl ušetřit osudu ruského cara Mikuláše II. a nechal je tam ochraňovat anglickým podplukovníkem E. L. Struttem.

Ačkoli hrozila konfiskace habsburského majetku, nenechal se Karel přesvědčit k abdikaci, neboť pro něho neexistovala možnost koupit za peníze. S ohledem na vnitropolitický vývoj v Německém Rakousku (Habsburský zákon) připravil pplk. Strutt vycestování císařské rodiny do Švýcarska, které proběhlo 23. března1919 (dvorním vlakem někdejších c. k. státních drah. Ještě před přechodem hranic zopakoval Karel v tzv. Feldkirchském manifestu^[1] své prohlášení z 11. listopadu 1918 a protestoval proti svému sesazení coby panovíka. 3. dubna 1919 schválilo Národní shromáždění Německého Rakouska vypovězení ze země (viz výše) a konfiskaci habsburského rodinného majetku, nikoli však prokazatelně soukromý majetek jednotlivých členů rodiny.

Ve švýcarském exilu žil nejprve na zámku Wartegg u Rorschachu na Bodamském jezeře a od 20. května 1919 v Pranginsu na Ženevském jezeře. Odmítl nabídku vysokopostaveného činitele svobodných zednářů, kteří mu slibovali, že se zasadí o jeho návrat na trůn, pokud povolí svobodné zednářství v Rakousku.

Karel udržoval horlivý kontakt s legitimistickými spolky, především v Uhrách, kde již v roce 1919 po krátkém republikánském intermezzu byla monarchie znovu nastolena a dne 1. března 1920 a zdánlivě prohabsburský Miklós Horthy byl zvolen říšským místodržitelem. Karel mu sice slíbil, že jej bude informovat o svých plánech a vrátí se teprve po uklidnění politické situace. Nicméně spíše věřil úsudku svých poradců, především tomu nejvyššímu, Antonu Lehárovi (bratrovi skladatele Franze Lehára), že čas pro restaurace monarchie pro Habsburky teprve přijde. Rovněž francouzský ministerský předseda Aristide Briand vyjádřil podporu, kterou po krachu restaurace dementoval. Karel, aniž by informoval Horthyho, se okolo velikonoc 1921 inkognito vrátil do Budapešti a od zemského správce důrazně požadoval odstoupení. Přitom narážel pouze na Horthyho přísahu věrnosti, aniž by bral vážně námitky týkající se vnitropolitických problémů a především hrozící intervenci Dohody resp. vyhlášení války ze strany nástupnických států Československa, Rumunska a Jugoslávie. Teprve po týdenním pobytu v Szombathely v západním Maďarsku mohl být přesvědčen o bezperspektivnosti svých snah a vrátil se tedy zpět do Švýcar, kde se se svou rodinou usídlil na zámku Hertenstein u Luzernu.

Již 20. října1921 započal Karel druhý pokus a letěl se svou chotí Zitou na stroji Junkers F 13 do Sopronu, opět bez informování jemu beztak již podezřelého Horthyho. Zde legitimisté mezitím započali, tzv. Freischärler (polovojenská skupina), kteří se stavěli proti postoupení Burgenlandska Rakousku (viz též Referendum 1921 v Burgenlandsku), a další menší vojenské kontingenty se spojovaly ve vojsko. Jelikož však telegram se zprávou o Karlově příjezdu dorazil o den později, rozhodujícím způsobem se zpozdil odchod vojska. V důsledku toho se z pochodu na Budapešť vytvořilo vítězné tažení, ne nepodobné slavnému návratu Napoleona z Elby do Paříže v roce 1814. Pomalé tempo postupu však dalo zpočátku váhavému Horthymu čas, aby soustředil vlastní vojsko na konfliktem hrozící vojska dohody. V Budaörsu, jednom z předměstí Budapešti, došlo 23. října 1921 k menší potyčce, při níž přišlo o život 19 vojáků. Jelikož si Karel uvědomil, že snahy o restauraci monarchie by skončily občanskou válkou, velel ústup, i přes doporučení svých vojenských poradců.

Po krátké internaci v opatství Tihany na Balatonu byl Karel dne 1. listopadu se svou chotí Zitou přijat na palubu britské dunajské lodi Glowworm a odvezen k Černému moři a poté pokračovali na anglickém křižníku Cardiff přes Gibraltar na portugalský ostrov Madeira, kam dorazil 19. listopadu. Jejich děti za nimi dorazily teprve 2. února1922.

V maďarském parlamentu byl mezitím, dne 6. listopadu, přijat zákon, který s konečnou platností zbavil Habsburky nároku na trůn.

Jako první Habsburk se císař Karel I. stal členem studentského svazu. 22. prosince 1921 byl prohlášen za čestného člena „Německé křesťanské akademické asociace Wasgonia“ Vídeň, jež měla místo a hlas na všech studentských setkáních a sjezdech.

Karel se svou rodinou sídlil nejdříve v hotelu Victoria ve Funchalu. Poté, co jim byly odcizeny osobní šperky, které byly jejich posledním zbylým prostředkem, přestěhovali se do jedné quinty (panský dům) v Monte, jenž jim byl dán bezplatně k dispozici rodinou jistého bankéře. 9. března se Karel nachladil. Chtěl šetřit rodinné peníze, proto byl lékař povolán teprve 21. března. Ten konstatoval těžký zápal plic. 1. dubna 1922 zemřel Karel I. ve věku sotva třiceti pěti let.

Jeho pohřbu 5. dubna se zúčastnilo asi 30 000 lidí. Jeho hrob se nachází v kostele Nossa Senhora v Monte poblíž Funchalu a jeho srdce je uloženo v klášteře v Muri (AG) (v Loretásnké kapli) ve Švýcarském KantonuAargau.

Od pohřbu Zity roku 1989 ve vídeňskéKapucínské kryptě stále čeká jedna z hrobek na posledního habsburského císaře. Jeho rodina, především jeho syn Ota Habsburský, však převoz ostatků do Vídně neschválila, jelikož takový úmysl považuje za urážku obyvatel Madeiry, kteří jeho otci v jeho posledních měsících života tolik pomáhali. Od blahoslavení Karla I. získalo jeho pohřebiště v Monte u Funchalu pro tamní obyvatelstvo mnoho na významu.

Post-mortem

Historikové se rozcházejí v názoru na Karla a jeho vládu. Jedním z nejkritičtějších je Helmut Rumpler, vedoucí Habsburské úřadu Rakouské akademie věd, jenž Karla popsal jako "diletanta, vnitřně příliš slabého, aby mohl čelit všem výzvám osudu, a jako nevalného politika." Nicméně většina ostatních vidí Karla jako statečnou a čestnou postavu, která se jako císař a král pokusila zastavit běsnění I. světové války. Anglický spisovatel Herbert Vivian napsal:

Dále, například Anatole France, francouzský romanopisec, prohlásil:

Všechny tyto rozličné pohledy dávají za pravdu slovům papeže sv. Pia X. během audience mladého Karla: "Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem rakouským a jenž pomůže vésti své země a jejich národy k vysoké cti a mnohému požehnání - toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti."

Vztah císaře Karla k Čechám

Císař Karel I. byl (podle H.K.Z. Spitzenbergera) velice laskavý člověk. Hovořil dobře česky. Často a rád pobýval v Čechách (studoval v Praze, vojenskou službu absolvoval v Brandýse nad Labem, pobýval ve Staré Boleslavi, na zámku v Zákupech^[zdroj?] aj.). Přestože nebylo vyhověno jeho žádosti o azyl v nově vzniklém Československu, o který žádal, osud a vývoj v Českých zemích mu ležel na srdci a on, na smrt nemocný, „modlil se za český národ“, až do posledních dnů svého nedlouhého života.

Blahořečení

Karel byl slavnostně blahořečenřímskokatolickou církví. Církev uctila Karla za to, že svou křesťanskou víru stavěl před každé své politické rozhodnutí a za to, že vnímal svou politickou roli jako mírotvůrce během války, obzvláště pak po roce 1917. Během beatifikační mše 3. října2004, papežJan Pavel II. pronesl:

Od samého počátku Karel I. chápal svůj úřad jako svatou službu svému lidu. Jeho hlavním zájmem bylo následování křesťanského poslání i v politických činech. Z toho důvodu se zabýval především myšlenkou, jak pomoci společnosti. Nechť je pro nás všechny příkladem, zvláště pak pro ty, kteří drží otěže moci a mají politickou odpovědnost v dnešní Evropě!^[zdroj?]

Celá kauza začala v roce 1949, kdy důkazy o Karlových světeckých činech byly shromážděny ve vídeňskéarcidiecézi. V roce 1954 byl prohlášen za ctihodného, což je první krok v procesu beatifikace (blahořečení). Liga věřících zřízená k podpoře jeho kauzy dokonce vytvořila webové stránky.^[2] Vídeňský kardinálChristoph Schönborn byl církevním patronem jeho blahořečení. Svátek se slaví na den 21. října (datum jeho sňatku s princeznou Zitou).

Karlova vize budoucnosti

V letech 1920–22 ve svých spisech Karel velmi přesně vystihl budoucí politický vývoj středoevropského prostoru na desítky let dopředu (rozmach Německé říše, rozmíšky a krize uvnitř malých nově vzniklých států, vehnání mladých republik do područí Německa, nerovnováha a roztříštěnost národnostní, politická i ekonomická atd.)