Ludvík IX. Svatý
Ludvík IX. Francouzský (25. duben 1214 Poissy - 25. srpen 1270 Kartágo) byl od roku 1226 francouzský král z dynastie Kapetovců. Narodil se jako třetí z početného potomstva krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse. Zúčastnil se dvou křížových výprav z nichž ani jedna nebyla příliš úspěšná, provedl mnoho reforem francouzského království a byl pro svůj příkladný život plný odříkání svatořečen.
Královna matka
Ludvík VIII. zemřel roku 1226 a následník trůnu Ludvík IX. byl tehdy ještě nezletilý. Během Ludvíkovy nezletilosti a také za jeho pobytu v Levantě vládla jako regentka královna vdova Blanka Kastilská. Za podpory papežského legáta Romana Frangipana se Blance podařilo udržet stabilitu státu a dokonce odrazit útoky anglického krále Jindřicha III. Královna matka po celý svůj život ovlivňovala politiku i osud svého syna krále.
Právě matka vyhledala Ludvíkovi vhodnou nevěstu - roku 1234 se po získání papežského dispenzu oženil s dcerou provensálského hraběte Ramona Berenguera V. a Beatrix Savojské Markétou.
| „ | Královna Blanka zacházela s královnou Markétou tak nevlídně, že, pokud to bylo jen trochu možné, znemožňovala svému synovi pobývat ve společnosti jeho ženy... | “ |
| — Jean de Joinville[1] | ||
Sedmá křížová výprava
| „ | I stalo se roku 1244 a Bůh dopustil, že krále schvátila v Paříži zlá nemoc a vedlo se mu prý tak špatně, že jedna z paní, které ho ošetřovaly, chtěla mu již přes obličej přetáhnout pokrývku a tvrdila, že je mrtev, ale jiná paní, jež stála z druhé strany lůžka, to nedovolila, řkouc, že ještě dýchá. Král zaslechl hádku obou žen, Pán náš v něm zasáhl a vrátil mu ihned zdraví, ačkoliv byl oněměl a ztratil schopnost řeči. Jakmile byl s to promluvit, požádal, aby mu podali kříž, což se i stalo. | “ |
| — Jean de Joinville[2] | ||
Po úzdravě z vážné nemoci roku 1244 král ohlásil svůj záměr uspořádat křížovou výpravu do Palestiny. O čtyři roky později král s manželkou i s bratry Karlem a Robertem z Aigues-Mortes vyplul. Místem pro přezimování výpravy se stal Kypr a cílem útoku Egypt.
Na červnu 1249 podnikl vylodění a rozprášil egyptskou obranu, která jej očekávala na pobřeží, a bez boje obsadil přístav Damietta. Král majíc na paměti neúspěch páté křížové výpravy, v jejíž stopách šel, se rozhodl zůstat přes léto v dobytém městě. Vojsko tak nebylo při pochodu na jih překvapeno nilskými záplavami. V téže době bylo v Damiettě založeno latinské arcibiskupství.
| „ | Víš, že jsem vůdcem komunity křesťanské, jako já uznávám, že ty jsi vůdcem komunity muslimské... Zmocním-li se tvé země, bude to dar, který mi padl do rukou, jestli zvítězíš a zůstane tobě, budu ti zcela podroben. Informoval jsem tě a varoval před vojsky, která mě poslouchají, a zaplňují hory i pláně, jsou početná jako oblázky na zemi, jejich meče proti tobě vede osud. | “ |
| — (úryvek z dopisu krále Ludvíka egyptskému sultánovi)[3] | ||
V listopadu 1249 po příjezdu Alfonse se Ludvík dal na pochod do egyptského vnitrozemí. U města al-Mansúra svedl vítěznou bitvu s egyptskými mamlúky, ale utrpěl těžké ztráty a město samotné nedobyl. V křižáckém táboře se šířila epidemie pravděpodobně díky vodě plné mrtvých těl.[4] Nemocný král i zubožené vojsko bylo Egypťany obklíčeno a zajato.
| „ | Král byl tak nemocen, že jektal zuby, barva jeho obličeje byla bledá a vyhaslá, měl průjem a byl tak vyhublý, že mu zádové kosti ostře vyčnívaly. Isambart musil krále vždy přenášet, když chtěl vykonat svoji potřebu, musil jej dokonce svlékat. | “ |
| — Vilém ze Saint-Pathus[5] | ||
Damiettu zatím před muslimským protiútokem uhájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík byl nakonec výměnou za město a výkupné propuštěn a odjel do Palestiny, kde strávil čtyři roky budováním opevnění. Za tu dobu se mu obratnou diplomacií podařilo vyjednat propuštění zajatých francouzských i palestinských křižáků, uzavřel spojenectví se sektou Asasínů a snažil se upevnit spojenectví s Mongoly. 24. dubna 1254 vyplul z Akkonu zpět do vlasti, která byla destabilizována úmrtím královny matky.
Vláda
Po návratu do Francie Ludvík v roce 1258 uzavřel mír se svým švagrem anglickým králem Jindřichem III.
| „ | Protože máme za ženy dvě sestry a naše děti jsou pravými bratranci, je nutné, aby panoval mír. | “ |
| — [6] | ||
Bez boje mu předal bývalé državy Plantagenetů Limousin, Périgord a Saintonge. Na oplátku se Jindřich III. zřekl nároků na Normandii, Anjou a Poitou a své državy Akvitánii a Gaskoňsko přijal v léno.Téhož roku se Ludvíkovi podařilo vyjednat smlouvou z Corbeil vyrovnání s Aragónem, vzdal se tak svých nároků na barcelonské hrabství a aragonský král se vzdal naroků na území okolo Carcassonne, Millau a Toulouse.
Roku 1263 zavedl novou měnu - tzv. tourský groš se svým rodovým erbem lilií, podpořil rozvoj vzdělanosti, zakazoval soukromé války a Boží soudy, snažil se o reformu soudnictví. Království zažilo celých patnáct let míru.[7]
Osmá křížová výprava
V roce 1267 se Ludvík odhodlal pln nadšení k další křížové výpravě. Nebyl již žádný mladíček, ale muž středního věku s podlomeným zdravím. U svých nejbližších spojenců však nalezl jen málo pochopení, až na svého bratra, sicilského krále Karla z Anjou. Ten také Ludvíka přesvědčil o namíření výpravy proti Tunisu, kde měl své vlastní zájmy.
Ludvík přijal a 1. července 1270 vyplul z přístavu Aigues-Mortes směrem na Kartágo. Cesta trvala necelé tři týdny a výprava poté čekala na křižácké posily Jakuba I., Theobalda II. a Eduarda Anglického. Horké parné léto si na vojsku vybralo svou daň a řadami vojáků se začala šířit nakažlivá infekce. První z královské rodiny zemřel princ Jan Tristan, narozený před lety v Damiettě. Samotný král Ludvík zemřel v Kartágu po třítýdenní agonii. I na smrtelné posteli myslel na Boží hrob, poslední slova budoucího svatého krále prý byla:
| „ | Jeruzalém, Jeruzalém! | “ |
| — [8] | ||
Novým francouzským králem se stal princ Filip a vůdcem výpravy (kvůli chlapcově mládí) Karel z Anjou. Karlovi se podařilo vyjednat s emírem dohodu o volném obchodu a ochraně křesťanských mnichů. Tím pro Francouze výprava skončila a vraceli se zpět na evropský kontinent.
Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou s bídou zachránil holý život. Vyděšení cestovatelé se rozhodli raději pro cestu po souši. Do vlasti se jich přesto vrátilo jen pár. Nemoci podlehl navarrský král Theobald II., jeho manželka Isabela (Ludvíkova dcera) zemřela o rok později. Mladou královnu Francie Isabelu shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině smrti o pár dní později. Srpen roku 1271 se stal osudným pro Ludvíkova bratra Alfonse z Poitiers a jeho ženu Janu. Zavražděn byl syn Richarda Cornwallského Jindřich z Almainu. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Simona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řad vzbouřenců proti králi Jindřichovi III.
Průvod s rakví mrtvého krále dorazil do Paříže až v květnu 1271. Ludvík byl posledním francouzským panovníkem, který se postavil do čela křížové výpravy.
Svatý Ludvík
| „ | Stejně jako písař, když tvoří rukopis, zdobí jej modří a zlatem, tak prozářil král naše království. | “ |
| — napsal králův druh z první křížové výpravy rytíř Jean de Joinville | ||
A anonymní básník se připojil slovy:
| „ | Právo je pohřbeno a království mrtvé. Ke komu budou se teď odvolávat chudí lidé, když dobrý král je mrtev, jenž je dovedl tak milovat! | “ |
| — [9] | ||
Rok po Ludvíkově smrti započala snaha o královu kanonizaci, která byla úspěšně završena roku 1298, kdy byl Ludvík IX. papežem Bonifácem VIII. prohlášen za svatého. Ludvíkova sestra Alžběta Francouzská se dočkala svatořečení roku 1521.
