Ota II. (955 – 7. prosince 983, Řím) byl král (od roku 961) a císař (od roku 967) Svaté říše římské. V roce 961 se stal spoluvládcem svého otce Oty I., jediným panovníkem byl pak od roku 973, kdy Ota I. zemřel.

Vláda

Za císaře byl Ota II. korunován 14. dubna 972 v Římě, krátce poté, co se oženil s byzantskou princeznou Theofano. Po otcově smrti, kdy převzal veškerou moc, došlo v roce 973 k odbojnému hnutí v Lotrinsku, které podporovali západofranští Karlovci, a do říše vpadli Dánové.

Velkým nebezpečím pro císařovu vládu byl jeho spor s vévodou bavorským Jindřichem Svárlivým (951–995), vnukem Jindřicha I. Ptáčníka z rodu Liudolfingů (Otonů). Vévoda požadoval ponechat ve Švábsku svou sestru jako vévodkyni-vdovu, záhy však vystoupil proti Otovi II. i se svými nároky na trůn. Podpořil ho český kníže Boleslav II. a polský Měšek I. Nakonec byl Jindřich Svárlivý zajat, Ota potlačil neklid v Lotrinsku a prorazil dánské opevnění Danevirke, kde zřídil šlesvickou marku. Dánského krále Haralda Modrozuba přinutil k placení tributu.

Ota II. v letech 975 a 976 válčil s Čechy, kteří zničili jeden z jeho dvou sborů u Plzně (Němci byli přepadeni při koupání) a sami vpadli dvakrát do říše. Roku 976 uprchl Jindřich Svárlivý za zajetí a spojil se poté s opozičními silami v říši, ale o rok později byl poražen a uvězněn. Český kníže se s císařem nakonec smířil.

Ota II. rozdělil ohromné území spravované bavorskými vévody (roku 976 uděleny Korutany, Istrie, veronská a friaulská marka, udělil rakouskou marku Babenberkům. Roku 980 obnovil centální moc v Itálii. Za bojů s Araby na jihu Itálie byl v červenci roku 982 poražen Araby u Crotone, kteří od roku 976 pronikali ze Sicílie na pevninu. Zprávy o porážce vyvolaly povstání Luticů a Odobritů, kteří zlomili saské panství mezi Labem a Odrou.