Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Richard II.

 

Richard II. (6. ledna 1367 – cca 14. února 1400) byl anglickým králem od roku 1377 do svého sesazení v roce 1399. Richard, syn Černého prince Eduarda, se narodil během vlády svého děda Eduarda III. Když mu byly 4 roky, stal se nejprve druhým následníkem trůnu, protože jeho starší bratr Eduard z Angouleme zemřel, a poté následníkem trůnu, když v roce 1376 zemřel jeho otec. Jelikož následujícího roku zemřel i dosavadní král Eduard III., Richard ve věku deseti let nastoupil na trůn.

Dětství

ObrazekRichardovým otcem byl Černý princ Edvard a jeho matkou byla Jana z Kentu. Eduard, kníže velšský a dědic trůnu, byl významným vojenským velitelem během počáteční fáze Stoleté války, obzvláště pak v bitvě u Poitiers roku 1356. Po dalších vojenských dobrodružstvích se však ve Španělsku roku 1370 nakazil úplavicí, a protože se nikdy zcela nezotavil, musel se následujícího roku vrátit do Anglie.[1] Jana z Kentu byla předmětem pře o sňatek mezi šlechtici a vojenskými veliteli Thomasem Hollandem a Williamem Montacutem, z níž vyšel vítězně Holland. Za necelý rok po Hollandově smrti v roce 1360 se pak Joan vdala za prince Eduarda. Sňatek vyžadoval souhlas od papeže, jelikož Joan a Eduard byli bratranec a sestřenice: oba byli vnoučaty Eduarda I.[2]

Richard se narodil v Bordeaux v klášteře sv. Ondřeje nacházejícím se v anglickém knížectví Akvitánie, 6. ledna 1367. Podle současných zdrojů byli jeho narození přítomni tři králové, "král Španělska, král Navarry a král Portugalska".[3] Jeho starší bratr Eduard z Angoulême zemřel roku 1371 a Richard se tak stal otcovým dědicem.[4] Roku 1376 Černý princ nakonec podlehl své dlouhotrvající nemoci. Dolní sněmovna Parlamentu Spojeného království se upřímně obávala, že by Richardův strýc, Jan z Gentu, mohl trůn uchvátit pro sebe. Z tohoto důvodu princ velmi rychle obdržel titul velšského knížete i ostatní tituly svého otce.[5] 22. června následujícího roku zemřel také Richardův děd, Eduard III., a ve svých deseti letech byl pak Richard 16. července 1377 korunován králem.[6] Politická rozhodnutí opět ovlivnil strach z ambicí Jana z Gentu a byla snaha vyhnout se regentské vládě králových strýců.[7] Namísto toho měl královskou moc normálně vykonávat král, a to za pomoci několika "trvalých rad", do nichž Jan z Gentu nebyl vpouštěn.[3] Spolu se svým mladším bratrem Thomasem z Woodstocku, buckinghamským hrabětem, se Gentovi nadále dařilo zachovávat si neformální vliv na činnost vlády. Královým poradcům a přátelům, a to především Simonu de Burley a Aubreymu de Vere, se však stále více dařilo ovládat královské záležitosti a vysloužili si tak nedůvěru dolní sněmovny do té míry, že činnost rad byla v roce 1380 pozastavena.[3] Stále vzrůstající a rozšiřující se daňová zátěž plus troje daně z hlavy vybírané mezi lety 1377 a 1381, které se utratily za neúspěšné vojenské výpravy na evropský kontinent, přispěly k nespokojenosti[8] a roku 1381 už v nižších vrstvách anglické společnosti existovala obrovská zášť vůči vládnoucím třídám.[9]

Anglické povstání roku 1381

Ačkoli byla bezprostřední příčinou Anglického povstání roku 1381 daň z hlavy toho roku, podstata konfliktu ležela hlouběji, a to v napětí mezi rolníky a velkostatkáři. Tyto tlaky byly zase způsobeny demografickými důsledky černé smrti (morové epidemie.[3] Povstání začalo v Kentu a Essexu ke konci května a 12. června se houfy rolníků shromáždily v Blackheathu poblíž Londýna pod vedením Wata Tylera, kněze Johna Balla a dalšího vůdce rebelů Jacka Strawa. Palác Savoy patřící Janovi z Gentu byl vypálen a jak Lord Chancellor (lord kacléř, anglický nejvyšší soudce), arcibiskup canterburský Simon Sudbury, tak Nejvyšší lord pokladník Robert Hales byli zabiti.[10] Povstalci požadovali úplný zákaz nevolnictví.[11] Král byl i s radními ukryt v londýnském Toweru. Souhlasili, že vláda nemá dostatečnou moc, aby rebely rozprášila, a že jediná přípustná možnost je vyjednávat.[12]

Dosud je nejasné, nakolik se v té době pouze čtrnáctiletý Richard do těchto úvah zapojoval, ačkoli historici se domnívají, že mezi navrhovateli vyjednávání byl.[3] Král se vydal z Toweru po řece 13. června, ale dav lidí u Greenwiche mu znemožnil přistát a tak byl přinucen se vrátit zpět.[13] Druhého dne, v pátek 14. června, vyrazil na cestu koňmo a s rebely se setkal u Mile Endu (nyní součástí East Endu v centru Londýna).[14] Král přistoupil na požadavky povstalců, ale tento krok je jen povzbudil a povstalci poté pokračovali v rabování a zabíjení.[15] Richard se s Watem Tylerem setkal znovu následujícího dne u Smithfieldu (v dnešním City), a znova zdůraznil, že požadavky by se měly splnit, avšak vůdce povstalců nepřesvědčil. Králova posádka začínala být nervózní, vypukla hádka a William Walworth, starosta City, Tylera stáhnul s koně a zabil jej.[16] Situace se poté, co si povstalci uvědomili, co se stalo, vyostřila, ale král jednal s klidem a se slovy:

Já jsem váš kapitán, následujte mne!

vedl dav pryč.b Walworth mezitím shromáždil dostatečný počet sil, aby rolnickou armádu obklíčil, nicméně král jim zaručil milost a svolil, aby se rebelové rozešli a vrátili se domů.[17]

Král brzy udělené výsady svobody a milosti vzal zpět a protože výtržnosti v jiných částech země pokračovaly, osobně odjel do Essexu povstání potlačit. 28. června v essexkém Billericay porazil poslední rebely během menší potyčky a tak povstání konečně zlikvidoval.[11] Navzdory svému mládí Richard prokázal velkou statečnost a odhodlání se s povstáním vypořádat. Je však zároveň dost pravděpodobné, že tyto události jej přesvědčily o nebezpečí nepokojů a jejich hrozbě pro královskou moc, a pomohly tak formovat jeho absolutistické postoje, jež měly v budoucnu vést ke zhoubě jeho vlády.[3]

Plnoletost

Až s rolnickým povstáním se Richard začíná jasněji objevovat v kronikách.[18] Jedním z jeho prvních významných skutků po povstání byla přes rok chystaná svatba s Annou Lucemburskou, dcerou Karla IV., krále českého a císaře římského 20. ledna 1382.[19]

Krátce po sňatku provodil král Richard královnu od Windsoru a žili pak spolu velmi šťastně.
— Jean Froissart[20]

Sňatek měl diplomatický význam a z české strany byl převážně dílem kardinála Pilea, protože původní původce sňatkové idey, Karel IV. již nebyl mezi živými.[21] Při rozdělení Evropy způsobeném tzv. západním schizmatem bylo na Čechy a Říši římskou nahlíženo jako na potenciální spojence proti Francii ve stále pokračující Stoleté válce.c Navzdory štědrým peněžním částkám, které od Richarda Annin bratr, římský král Václav IV., jako půjčku obdržel, politická aliance nikdy nevyústila v žádná vojenská vítězství.[22] Manželství bylo bezdětné a Anna v roce 1394 zemřela.[23]

...tato královna, ačkoliv neporodila dítě, přispívala ke slávě a bohatství tohoto království tak, jak byla schopna
— Eveshamská kronika

Při jednáních o sňatku byl nápomocen Michael de la Pole, hrabě ze Suffolku;[3] Měl královu důvěru a jak Richard dospíval, stále více se zapojoval do aktivit na dvoře i ve vládě.[24] De la Pole pocházel ze zbohatlické kupecké rodiny.[25] Když jej v roce 1383 Richard jmenoval lordem kancléřem a o dva roky později ho povýšil na hraběte ze Suffolku, vzbudilo to u tradiční šlechty ještě více antipatií.[26] Dalším členem nejbližšího kruhu kolem krále byl Robert de Vere, hrabě z Oxfordu (synovec Aubreyho de Vere), který se v té době stal královým oblíbencem. Jeho rodokmen, ačkoli sahal daleko do minulosti, byl co se týče anglické aristokracie a pairství (členství ve sněmovně lordů) relativně chudý.[27] Richardovo blízké přátelství s de Verem také odporovalo politickému zřízení. Této nelibosti ještě přitěžovalo, že hrabě v roce 1386 obdržel další titul, a to nově vytvořený: vévoda irský.[28] Kronikář Thomas Walsingham naznačoval, že vztah krále s de Verem byl homosexuální.[29]

Napětí dospělo do kritického stadia kvůli postupu ve válce s Francií. Zatímco dvůr preferoval vyjednávání, Gent a Buckingham vybízeli k rozsáhlé kampani na ochranu anglického majetku.[3] Namísto toho byla vyslána tzv. křížová výprava vedená Henrym le Despencer, biskupem z Norwiche, která však skončila velice nevalně.[3] Richard čelil neúspěchu na evropské pevnině a svou pozornost proto obrátil ke spojenci Francie, Skotsku. V roce 1385 tak vedl král osobně trestnou výpravu na sever, nicméně bez úspěchu a armáda byla nucena se vrátit, aniž by Skoty vůbec zapojila do nějaké bitvy.[30] Mezitím pouze povstání v belgickém Gentu zabránilo Francouzům v invazi do jižní Anglie.[31] Vztah mezi králem a jeho strýcem se nadále zhoršoval kvůli vojenským neúspěchům a roku 1386 Jan z Gentu odjel z Anglie, aby se domáhal trůnu v Království Kastilském, když se začaly šířit pověsti o spiknutí proti němu.[3] Když Gent zmizel, neoficiální vůdcovství rostoucího hnutí nesouhlasu s králem a jeho dvořany převzali Buckingham – který se mezitím stal vévodou z Gloucesteru – a Richard Fitzalan, hrabě z Arundelu.[3]

Během roku 1385 Richard zachránil z vězení kardinála Adama de Eston, který byl ubohou obětí paranoidní podezřívavosti papeže Urbana VI. Ostatních pět zadržených kardinálů bylo po výslechu na mučidlech zavražděno. Adam de Eston byl díky nelidskému mučení postižený až do své smrti roku 1398.[32]

První krize (1386–88)

Hrozba francouzské invaze se nezmenšovala, ale do roku 1386 naopak nabývala na síle.[3] Toho roku Michael de la Pole v parlamentu – ve svém postavení kancléře – požadoval na obranu říše zavedení daně neslýchané výše.[33] Parlament než aby souhlasil, raději zareagoval odmítnutím jednat o jakýchkoli požadavcích, dokud nebude odstraněn kancléř.[34] Předpokládá se, že toto shromáždění fungovalo s poporou Gloucestera a Arundela.[3][35] Král slavně odvětil, "že by na žádost parlamentu nepropustil ani umývačku nádobí z kuchyně."[36] Až když mu pohrozili sesazením, byl Richard přinucen se podvolit a nechat de la Pola jít.[37] Na jeden rok byla ustanovena komise, která měla revidovat a řídit královské peněžní záležitosti.[38]

Richard byl tímto veřejným napadnutím jeho královských pravomocí hluboce znepokojen a od února do listopadu 1387 začal objíždět zemi a sbírat pro tento případ podporu.[39] Dosazením de Vera jako soudce z Chesteru začal v hrabství Cheshire budovat loajální vojenskou základnu.[40] Také zabezpečil u druhého nejvyššího soudce, Roberta Tresiliana, zákonné úřední rozhodnutí ujištěním, že chování parlamentu bylo nezákonné a zrádcovské.[41]

Po návratu do Londýna se králi postavili Gloucester, Arundel a Thomas de Beauchamp, hrabě z Warwicku, kteří přinesli odvolání protid zradě de la Pola, de Vera, Tresiliana a dalších dvou loajalistů: londýnského starosty Nicholase Brembra a Alexandra Nevilla, arcibiskupa z Yorku.[42] Richard jednání pozdržel, aby získal čas, ponevadž očekával z Cheshiru de Vera s vojenskými posilami.[43] Tři hrabata poté spojila síly s Jindřichem, hrabětem z Derby (Gentův syn, pozdější Jindřich IV. Anglický) a Thomasem de Mowbrayem, habětem z Nottinghamu – skupina byla pak v historii známa pod jménem Lordi odvolatelé (Lords Appellant). 20. prosince 1387 zastavili de Vera v bitvě u Radcotského mostu, kde byl poražen a donucen ze země uprchnout.[44]

Richard nyní neměl jinou možnost než vyhovět žádosti odvolatelů; Brembre a Tresilian byli odsouzeni a popraveni, kdežto de Vere a de la Pole, kteří už ze země také prchli,[43], byli odsouzeni v únoru 1388 k smrti v nepřítomnosti.[45] Opatření šla ještě dále: popraveno bylo také mnoho Richardových rytířů, mezi nimiž byl i Burley.[46] Odvolatelé tak úspěšně rozbili králův okruh věrných.[3]

Křehký mír

Richard během dalších měsíců postupně obnovil královskou moc, a to díky několika faktorům. Za prvé ztroskotala agresivní zahraniční politika Lordů odvolatelů. Padla za oběť při vpádu Skotů, když se nenaplnilo jejich úsilí o vybudování široké protifrancouzské koalice a severní Anglie .[47]

Za druhé už bylo nyní Richardovi přes dvacet jedna let a mohl sebevědomě požadovat právo vládnout svým vlastním jménem.[48] A konečně se roku 1389 Jan z Gentu vrátil do Anglie, a když byly urovnány rozpory s králem, měl tento starý dobrý státník umírňující vliv na anglické politky.[49] Richard plně převzal vládu 3. května 1389 a konstatoval, že problémy předchozích let byly způsobeny pouze špatnými poradci. Nastínil politiku, která byla ve velkém rozporu s politikou odvolatelů, protože usiloval o mír a usmíření s Francií, a také slíbil, že to významně sníží daňovou zátěž obyvatel.[48] Po dalších osm let mírumilovně vládl a usmířil se s bývalými odpůrci.[3] I tak však následné události měly ukázat, že se nepřenesl přes pokoření, kterému byl v minulosti vystaven[50] – obzvláště nemohl vymazat z paměti urážku v podobě popravy svého bývalého učitele Sira Simona de Burleyho.[51]

Když byla zajištěna národní bezpečnost, Richard začal s Francií vyjednávat o trvalém míru. Návrh předložený v roce 1393 by značně rozšířil území Akvitánie, kterou anglická koruna vlastnila. Plán však ztroskotal kvůli podmínce, že anglický král musí složit slib poslušnosti králi Francie, což bylo pro anglickou veřejnost nepřijatelné.[52] V roce 1396 bylo náhradou uzavřeno osmadvacetileté příměří.[53] Jako součást příměří se měl ovdovělý Richard oženit s Isabellou, dcerou Karla VI. Šíleného. Ohledně sňatku však existovaly pochybnosti; protože princezně bylo pouhých šest let a tak se předpokládalo, že ještě mnoho let nebude moci porodit následníka.[54]

Zatímco s Francií se Richard snažil o mír, k situaci v Irsku se postavil zcela jinak. Anglickým panstvím v Irsku hrozily nájezdy a angloirští páni prosili krále o intervenci.[55] Na podzim 1394 Richard tedy odjel do Irska, kde zůstal až do května 1395. Jeho vojsko čítající přes 8 000 mužů bylo největším, které bylo na ostrov v pozdním středověku přivedeno.[56] Výprava byla úspěšná a jejím výsledkem bylo mj. podřízení se irských náčelníků anglické nadvládě.[57] Tento odvážný podnik byl jedním z největších úspěchů Richardovy vlády a posílil domácí podporu krále, nicméně upevnění anglické moci v Irsku nemělo mít dlouhého trvání.[3]

Konec vlády

Křehké francouzsko-anglické sblížení skončilo v září roku 1399, kdy byl Richard svržen a nahrazen Jindřichem z Bolingbroke. Uměnímilovný král, jenž společně s první manželkou podporoval básníka Chaucera, skončil svůj život ve vězení na hradě Pontercraft, kde byl pravděpodobně zavražděn či umořen hlady.[58] Až třináct let poté byl pochován po boku své milované manželky Anny ve westminsterském opatství.