Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


 

Sv.VÁCLAV I. (907-28.9.935)

 vládl (925-935)

 

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země.

Původ

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho jediné manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.

Vztah k východofranské říši

Důležitým problémem Václavovy vlády se stal vztah k východofranské říši, nebo lépe řečeno, k tomu, co z ní v té době ještě zbývalo (především kmenová vévodství Sasko a Bavorsko). Nebyl pouze důsledkem událostí, které se odehrály za jeho vlády, ale výslednicí dlouhodobějšího vývoje situace v této oblasti.

Roku 895 uznala „knížata Čechů“ lenní závislost na východofranské říši, jejíž místo postupně zaujalo Bavorsko v čele s vévodou Arnulfem z rodu Liutpoldovců. České knížectví se tak za vlády knížat Spytihněva I. a Vratislava I. orientovalo na bavorské vládce, v nichž byla spatřována opora nejprve proti velkomoravské říši, později především proti Sasku. Sasští vévodové expandovali směrem na východ proti polabským Slovanům (již počátkem 10. století napadli Lužické Srby a rychle si je podmanili), proto představovali pro Čechy vážné nebezpečí.

Situace v říši se začala měnit po roce 911, kdy vymřeli vládci z rodu Karlovců. Roku 919 byl východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského (921), kterému přiznal řadu privilegií.

Roku 928 sblížilo Arnulfa s Jindřichem příměří uzavřené s Maďary. Nastala otázka, jak se bude dále vyvíjet vztah českého knížectví k říši. Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s Arnulfem připustit.

Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak útočící vojska pronikla celkem bez problémů až k Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněná a vydrancovaná, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo placení obvyklého tributu, jak o pár let později zaznamenal saský kronikář Widukind z Corvey.

Tribut

 Podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Tento poplatek, o němž se nezmiňuje žádný ze soudobých kronikářů, ale teprve Kosmas, se platil nepravidelně do Bavorska v době vlády Karla Velikého a Ludvíka Pobožného (asi 806–840) a zřejmě byl obnoven roku 895.

Nyní se poplatek měl odvádět do Saska a zřejmě šlo opět o dobytek, zlato a stříbro, případně jiné věci. Neplatil se pouze z přemyslovského panství ve středních Čechách, ale z celé země, za jejíhož reprezentanta Václava v říši pokládali (navzdory tomu, že zde stále ještě existovala další „knížata Čechů“). Mohlo tedy jít o obnovení placení tributu zavedeného již v roce 806.

Widukind uvádí také informaci, že se kníže Václav králi Jindřichovi „poddal“. Starší historiografie od dob Palackého z toho odvozovala, že se Václav poddal říši a poté nastalo postupné začleňování českého státu do jejího rámce.

Václav Novotný dokonce mylně soudil, že šlo o přijetí léna (to by však musel východofranský král potvrzovat české panovníky po jejich nastoupení na trůn, což se v 10. století nikdy nestalo). Ve skutečnosti se jednalo patrně jen o přímý osobní vztah, který byl obdobou vztahu Jindřicha Ptáčníka k ostatním vévodům v říši, spojenectví svého druhu (nelze chápat ve smyslu novodobých vojenských aliancí), kde stál jeden ze spojenců výš než druhý. To bylo v daném případě vyjádřeno placením tributu, který byl poplatkem za mír. Václav osobně ovšem díky tomu mohl začít s budováním vlastní politiky, která by upevnila pozici knížectví doma i v zahraničí.

Jindřichovo uznání Václava za důležitého politického partnera k tomu bylo nezbytné.[zdroj?] Důležitou složkou Václavovy vlády byla otázka církevní. Václav mohl po upevnění vztahu s Jindřichem požádat o darování ostatků sv. Víta (pro tyto ostatky nechal Václav vystavět na pražském hradě rotundu svatého Víta). Spojenectví českého knížectví a Saska bylo velmi labilní záležitostí, stejně jako byly zatím nepevné a nehotové oba státní útvary.

Zázraky

Jedním z připisovaných zázraků je vidění odbojného kouřimského knížete Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže, a proto se mu v bitvě vzdal.

Také východofranský král Jindřich I. Ptáčník měl na svém dvoře vidět sv. Václava, jak vstupuje do síně v doprovodu andělů a se zářícím křížem na čele. Přestože byl v té chvíli na českého knížete rozezlen, protože se opozdil na zahájení dvorského sjezdu, a zakázal knížatům, aby mu kdokoliv uvolnil místo k sezení, sám povstal a nabídl mu svoje sedadlo.

Vražda Sv. Václava

Není pochyb o tom, že mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem probíhaly názorové spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v českém knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.

Jiná interpretace přihlíží, bez zmínky o náboženských otázkách, k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též, jako interpretace předchozí, k Václavovu poměru k Sasku. Ze srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována.

Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.

Bez rozdílu všechny legendy (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádí, že v pondělí 28. září došlo ve Staré Boleslavi[1] k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli „čeští mužové“. Pondělí 28. září připadá v kalendáři na roky 929 a 935. Historici [kdo?] za nejpravděpodobnější letopočet Václavovy smrti považují rok 935. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory[kdo?], které, mimo jiné na základě toho, jak legendisté příběh vyprávějí, vyvozují, že mohlo jít spíše o nešťastnou náhodu, osudné nedorozumění s tragickým koncem, a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců.

Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník.

V každém případě Václavova smrt, ať již byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, znamenala šanci pro Boleslava I. uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve [kdy?] mylně [zdroj?] vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností.

Část ostatků je uložena na Pražském hradě v katedrále sv. Víta. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky českému světci věnoval. Král se tak přihlásil ke svým přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země.