Václav II. (1137 – po 1192) byl český kníže (1191–1192) z dynastie Přemyslovců, nejmladší syn Soběslava I. a Adléty Uherské, bratr knížete Soběslava II. a údělníka Oldřicha.

Údělník

Mladá léta za panování Vladislava II. trávil Václav zřejmě ve vyhnanství. S jistotou se o jeho mládí neví téměř nic. Teprve když roku 1173 dosedl na český trůn jeho bratr Soběslav II., dostal od něho na Moravě za úděl Brněnsko a pak po určitých nesvárech Soběslava s dalším bratrem Oldřichem Olomoucko.

Boje o trůn

Po vypuzení Soběslava II. staronovým knížetem Bedřichem utekl roku 1179 do Uher. Roku 1184 se vrátil do Čech, když byl povolán od šlechty vzbouřené proti Bedřichovi, a snažil se získat český trůn. Pražský hrad ovšem ubránila Bedřichova manželka Alžběta Uherská a Bedřich s německou pomocí donutil vzbouřené pány k poslušnosti.

Bedřichovým nástupcem se stal Konrád II. Ota, se kterým se Václav rychle spřátelil - spojovali je společní nepřátelé, což byli Bedřichovi bratři. Když Konrád v roce 1191 odjížděl na výpravu Barbarossova syna (budoucího Jindřicha VI., do Itálie, pověřil právě Václava správou země. Na této výpravě ovšem Konrád zemřel a Václav se tak dostal na trůn. Proti němu ale vystoupil pražský biskup Jindřich Břetislav a vymohl u císaře Jindřicha VI., aby udělil Čechy v léno Otakaru I. Za slíbenou úplatu 6 000 hřiven stříbra císař svolil, zbavil Václava českého trůnu a knížetem provolal Přemysla.

Václav se po statečné několikaměsíční obraně Prahy vzdal biskupovi a na začátku roku 1192 se ujal vlády Přemysl Otakar I. Václav znovu musel uprchnout, na cestě byl zajat míšeňským markrabětem, švagrem Přemysla Otakara, a o jeho dalším osudu není nic známo. V míšeňském vězení zřejmě zemřel. Není známo, zda měl manželku a děti.