Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Václav II.

 

Václav II. (27. září 1271 – 21. června 1305 Staré Město) byl šestý český král a polský král z dynastie Přemyslovců.

Dětství

ObrazekVáclav II. se narodil jako mnoho let očekávaný syn a dědic českého krále Přemysla Otakara II.

Protože se pak tento mladší syn narodil v předvečer svátku svatého Václava mučedníka, dostal při svatém křtu, jehož pramenem byl znovuzrozen, vlastní jméno Václav; neboť staří Čechové měli z pocitu zbožné úcty ve zvyku, že dávali svým dětem jména svatých, o jejichž narozeninách se na tento svat narodily.
— Zbraslavská kronika[2]

V době jeho narození byl Přemysl na vrcholu své moci. Kromě zděděných českých zemí získal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlansko. Situace se změnila, když 1. října 1273 byl zvolen německým králem Rudolf Habsburský.[3] Ten zahájil velký revindikační program ve snaze vybudovat novou rodovou základnu. Proto ihned po volbě nařídil Přemyslovi, aby mu odevzdal Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Chebsko. Když se Přemysl nepodřídil, vyhlasil nad ním Rudolf říšskou klatbu. Spor poprvé vyvrcholil v roce 1276, kdy se oslabený Přemysl Otakar II. [pozn. 2] poddal Rudolfovi a souhlasil s rozhodčím řízením. Výsledná smlouva znamenala ztrátu alpských zemí a Chebska s vyjímkou části Rakouska na levobřežní straně Dunaje. Součástí dohody bylo i to, že dědic českého království Václav měl být zasnouben s některou z dcer Rudolfa Habsburského.[4] Uklidnění bylo jen zdánlivé. Brzy následovalo nové kolo sporu mezi znepřátelenými panovníky, které vyvrcholilo v bitvě na Moravském poli, ve které Přemysl Otakar II. padl.

Zlá léta

V prvních okamžicích po bitvě na Moravském poli viděla královna Kunhuta hlavní nebezpečí v osobě Rudolfa Habsburského a hledala oporu u Oty Braniborského. Kromě příbuzenských vztahů [pozn. 3] zde sehrály roli i dřívější osobní dohody mezi Přemyslem Otakarem II. a Otou V. Navíc bylo i v zájmu braniborských markrabat zamezit v další expanzi římského krále.[5] Rudolf mezitím rozpustil většinu svého vojska a začal přebírat moc na Moravě. Rudolfovu vládu uznala mnohá moravská města (Znojmo, Olomouc, Brno, Hlubčice, Jihlava) a podařilo se mu pro spolupráci získat i olomouckého biskupa Bruna. Dočasný zábor Moravy byl zdůvodněn náhradou dluhů ve výši 40 000 marek stříbra, které musel Rudolf obětovat na zajištění obrany před vpádem českých vojsk.[6] Jeho politika vůči českým zemím se držela osvědčeného schématu konsensuální politiky vůči biskupům, šlechtě a městům.[7] Otovo chování po příchodu do Čech královnu zaskočilo a o pomoc požádala dalšího Přemyslova příbuzného vratislavského vévodu Jindřicha, který byl v dětství vychováván na pražském dvoře. Ten se i s vojskem objevil na Čáslavsku a podařilo se mu získat podporu i části zřejmě východočeské šlechty.

Vývoj situace v Čechách zneklidnil Rudolfa tak, že se rozhodl k tažení do Čech. Požádal své říšské spojence o pomoc a po překročení česko-moravského pomezí se i s vojskem utábořil na Čáslavsku. Zde s ním navázala spojení královna Kunhuta a spolu se svými dětmi slíbila příjmout ochranu římského krále.[9] Požadovala ale po Rudolfovi, aby byl vratislavský vévoda uznán poručníkem malého dědice trůnu.[10] Ota se však Rudolfa nezalekl a spolu se svými českými spojenci přitáhl ke Kolínu a zahradil mu cestu ke Praze. Hrozící srážku odvrátila dohoda, která určila další vývoj. Poručnictví nad Václavem (a vládu v Čechách) získal na pět let braniborský markrabě Ota V. Dlouhý, Moravu na stejnou dobu Rudolf Habsburský a Jindřich Probus získal na blíže neurčenou dobu Kladsko. Kunhutě pak byly určeny příjmy na Opavsku.[11] Toto rozhodnutí bylo zaměřeno proti nemanželskému synu zemřelého Přemysla Otakara II. Mikuláši, který měl už dříve na Opavsku zaručené příjmy, a který předpokládal, že těchto peněz bude moci využít k vykoupení z uherského zajetí.[12] Uzavřenou dohodu měly také garantovat i plánované manželské aliance mezi Habsburky, Přemyslovci a Askánci. Po pěti letech se mělo české království obnovit v čele s Václavem II.[13] Jindřich Probus poté v rozporu s úmluvami zabral i Broumovsko.[14]

V zimě také došlo v Čáslavi k dvojitým dětským zásnubám či sňatku mezi Václavem a Gutou Habsburskou a mezi Anežkou a Rudolfem Habsburským.[15]

I smluvili se tehdy dál, že Václav, mladý český král, jenž o otce byl oloupen, z žalu má být vykoupen a oddán s římského krále dcerou...
— Štýrská rýmovaná kronika[16]

Když byl Václav po návratu do Prahy spolu se svou matkou začátkem února 1279 převezen na hrad Bezděz, využila po nějaké době královna svolení k návštěvě hrobu zemřelého Přemysla Otakara II. ve Znojmě[17] a syna zanechala v péči Oty Braniborského.

A vydavši se na cestu, když měla jeti na Moravu, zaměřila své kroky do Opavy a tak chytře a moudře vyvázla z úzkostí a obtíží, jež trpěla od Němců...
— Pokračovatelé Kosmovi[18]
Zde se kolem královny konstituoval malý dvůr, v němž byla zastoupena většina představitelů lokálních elit v čele s Milotou z Dědic, Vokem z Kravař a Herbortem z Fulštejna.[19] V průběhu roku 1280 se královna vdova sblížila se Závišem z Falkenštejna a nejpozději na začátku následujícího roku jej jmenovala purkrabím na Hradci u Opavy.[20] Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí a poté, co se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit.[pozn. 4] Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan.

Aby nemohlo dojít k osvobození Václava z braniborského zajetí, byl z Bezdězu na konci roku 1279 převezen nejdříve do Žitavy a později do Berlína a Špandavy.[26] Mnoha autory tak oblíbené Václavovo strádání v zajetí je nutno poněkud zpochybnit.[27] Zbraslavská kronika vznikla zřejmě za účelem Václavova svatořečení[28] a pozdější královy přátelské[29] vztahy s Otou Braniborským nevypovídají o týrání hladem a zimou. V tu dobu také ještě žila Václavova teta a Otova matka Božena.[30] Po stížnostech královny Kunhuty u římského krále se v roce 1280 uskutečnila nová výprava Rudolfa Habsburského do Čech. Jejím cílem bylo vytlačení braniborských vojsk a obnova legitimní vlády. Protože však stále nezanedbatelná část šlechtických elit byla zájmově spojená s Otou Braniborským, byl jediným výsledkem tažení Otův příslib, že Václava přiveze zpět na Pražský hrad.[31] Ota však svůj slib nedodržel.

Probíhající válečné události a s nimi spojená nejistota způsobily už od roku 1280 nedostatečné obhospodařování polí a následné snižování zásob obilí.[32] Situace vyvrcholila na jaře 1282, kdy došlo v Čechách i na Moravě k hladomoru.

Léta 1282 když se byl hlad zmáhal a loupeže přibývaly, zemřelo takové množství ubohých lidí na Moravě, že ani všichni nemohli býti pochováni, nýbrž že těla mrtvých na polích a ve vsích nalezená do velikých jam se házela a když tyto naplněny byly konečně zemí pokrývala.
— Jindřich Heimburský[33]

Žalostný stav rozvráceného království aktivizoval část šlechty, která si vynutila Václavovo vydání zpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, nakonec obdržel část severních Čech. Rudolf I. Habsburský, Václavův rádce, tchán a ne nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky neuznal, a tak ho o ně připravil.

Návrat krále Václava II. v květnu 1283 se pak v této situaci jevil jako příslib lepších časů.

Když ten 24. května přijel, vyšli mu páni a též rytíři vstříct na mnoho mil. Duchovní pak z celého města s lidem mu vyšedše vstříct, uvítali ho slavně v procesí před branou hradu zpívajíce „Advenisti desiderabilis“ i jiné hymny a písně, a lid zpíval „Hospodin pomiluj ny“.
— Pokračovatelé Kosmovi[34]

Boj šlechtických stran

Po návratu krále Václava II. převzala vládu šlechtická skupina, která se podílela na jeho vykoupení z internace. Patřili mezi ně pražský biskup Tobiáš a jeho příbuzní Čeněk z Kamenice a Dobeš z Bechyně. Dále pak Purkart z Janovic, Zbyslav z Třebouně, Zdeslav z Lemberka, Beneš z Vartemberka a jiní.[35][36] V této době také Rudolf Habsburský rozhodl, že Václav II. není vázán vynuceným slibem a není povinen zaplatit Otovi Braniborskému žádné odstupné za správu Čech. Poté, co se k svému synovi vrátila královna Kunhuta, vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka.[37] V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Húžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a další. Opoziční šlechtická skupina se sice na jaře pokusila dobýt zpět ztracené pozice, ale bez úspěchu. Po zprostředkování Rudolfa Habsburského došlo ke smíru a slibu zachování dané situace na čtyři roky.[38] Soupeřící šlechtické skupiny snad mimo Vítkovců měly spíše podobu momentálních nahodile utvářených účelových koalic než pevných šlechtických aliancí.[39] Pravděpodobně někdy v této době se Záviš z Falkenštejna oženil s královnou vdovou.[pozn. 5]

V lednu 1285 se v Chebu konalo slavné završení Václavova sňatku s Gutou a následně došlo také k dalšímu sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf zjevně chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.[43] Poté, co Václav složil Rudolfovi složil lenní hold, odvedl si Rudolf svou dceru zpět.

Dívenka z královské krve, všem milá, se českému králi nesmírně zalíbila, když vstoupila do jeho lože.
— Zbraslavská kronika[44]

Václav se začal titulovat králem Čech a markrabětem moravským.[45] Přestože v září 1285 zemřela královna Kunhuta,[pozn. 6] jejím skonem nedošlo ve vztahu mezi Václavem a Závišem k žádné změně, Závišovo privilegované postavení tak nebylo nijak narušeno. Naopak v říjnu 1285 obdaroval král Záviše a jeho syna Ješka rozsáhlým územím ve východních Čechách.[pozn. 7] Brzy poté společně zahájili tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.

Konec Záviše z Falkenštejna a odboj Vítkovců

Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta.[48] S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se, se souhlasem krále, posílit svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje i to, že během cesty do Uher na konci roku 1287 byla jeho svatební výprava přepadena Jindřichem z Lichtenburka a Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovic.[pozn. 8] S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice využila Závišovy několika měsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Skupina Závišových odpůrců se soustřeďovala kolem královny Guty.[50] Ta se od svého příchodu do Prahy snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. To se jí nakonec podařilo, protože někdy na přelomu let 1288 a 1289 byl Záviš zatčen.[pozn. 9]

...král Václav se rozhodl, aby se postaral o mír sobě i celému království, uvrhnout Záviše do pout zajetí a předstíraje, že se nemůže bez jeho průvodu odebrati k chystané křestní hostině, poslal pro něho posly, aby přišel do Prahy doprovoditi ho.
— Zbraslavská kronika[56]
O velikonocích roku 1290 spolu se svou manželkou navštívil v Erfurtu římského krále Rudolfa, který českému králi potvrdil právo volby římského krále a také „čísnický úřad“.[57] Zaroveň také vyhověl Václavově prosbě o pomoc a poslal s ním zpátky do Čech nejen svého syna Rudolfa a bamberského biskupa Arnolda, ale i početné vojsko, které mělo pomoci při pacifikaci povstalých Vítkovců.[58] Brzy po příchodu do Prahy sice Rudolf nečekaně zemřel, ale jeho bojovníci v Čechách zůstali. Potlačování povstání napomohly i okolnosti – v krátkém sledu zahynuli jak vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus, tak i uherský král Ladislav. Vítkovská vzpoura tak ztratila oporu v zahraničí.[59]
...podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce padl král uherský zabit mečem, vévoda vratislavský zahynul byv otráven a Záviš, který dal příležitost k tém špatnosti, byv sťat skončil bídnou smrtí své dny.
— Zbraslavská kronika[60]

Záviš zůstal nadále v zajetí až do léta 1290, kdy byl postaven před soud a odsouzen.[pozn. 10] Na radu římského krále jej Václav využil k získání jihočeských hradů pod kontrolou Vítkovců. Mikuláš Opavský, který vojsko vyslané proti vzbouřeným Vítkovcům vedl, vždy pod pohrůžkou Závišovy popravy donutil hejtmany jednotlivých tvrzí, aby mu každou z nich vydali.[61][62] Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Mikulášovo vojsko stanulo před hradem Hluboká hájeným Závišovým bratrem Vítkem. Vítek nehodlal ustoupit, mimojiné i díky tomu, že držel jako rukojmí Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Královská strana ovšem taktéž nebyla ochotná k vyjednávání – 4. července byl Záviš na louce poblíž Hluboké popraven stětím.[62][pozn. 11] Záhy nato jej následoval i Čeněk z Kamenice, jehož život ukončil Vítek v odvetě za smrt svého bratra. Závišovo tělo poté převzala jeho rodina, aby jej uložila ve vítkovském rodovém klášteře ve Vyšším Brodě.

První léta samostatné vlády a struktura Václavova dvoru

Václav se ujal samostatné vlády již po zajetí Záviše z Falkenštejna. Prvním zásahem do správy státu byla výměna Závišových lidí dosud působících v nejvyšších úřadech země za jemu loajálnější velmože. Již na počátku ledna 1289 opustili posty ve státní správě Vítek z Krumlova a Závišův švagr Hroznata. Jejich místo a místa dalších Závišových lidí nyní zaujali šlechtici prohabsburské orientace jako Albrecht ze Žeberka nebo přeběhlíci z řad Závišových příznivců, například Hynek z Dubé,[63] který prostřídal funkce nejvyššího komorníka a purkrabího Pražského hradu.[64] Další část dvora nyní tvořili nemanželští potomci Přemysla Otakara II. a jejich příbuzní, mezi něž patřili Mikuláš Opavský nebo Jan, zastávající úřady probošta vyšehradského a kancléře království.[63] V následujích letech se ke dvoru připojili i významní lidé pocházející zejména z duchovenstva. Jistě ne náhodou se na králově dvoře objevil po náhlém skonu Jindřicha Proba míšeňský probošt Bernard z Kamence, který pomohl Václavovi při expanzi do Polska a při ovlivnění volby římského krále roku 1292.[65] Jeho předchůdcem byl Arnold Bamberský, který se spolupodílel na uklidňování českých pánů po zatčení Falkenštejna. A zřejmě od roku 1296 oba tyto zkušené diplomaty vystřídal Petr z Aspeltu a cisterciáčtí opaté Konrád s Heidenreichem.[66] Zásadní vliv mezi královskými rádci měl pražský biskup Tobiáš, který byl již vůdčí osobností protizávišovské opozice. Po jeho smrti, jakkoliv Václav udržoval s biskupským stolcem přátelské vztahy, již nikdy biskupové takového vlivu na Václavova rozhodnutí nedosáhli.

Jedním z prvních cílů, jež před Václavem vyvstanul, bylo zklidnění poměrů v království. Začalo opětovné nastolování pořádku a trestání těch, kteří porušovali zemský mír. Zároveň začal královský dvůr vymáhat zpět majetek nelegálně získaný za Závišovy vlády a předávat jej Václavovým příznivcům a loajálním šlechticům. V některých případech byl ale Václav nucen takto znovu nabyté bohatství rozdat, aby si zajistil podporu významnějších velmožů. Například centrální část bývalého Závišova panství odstoupil Dobeši z Benešova, značné odměny získal i biskup Tobiáš.[67] Ani většinu Vítkovců nezasáhly významnější represe, čehož dosáhl obratným vyjednáváním jeden z tehdejších nejvýznamnějších členů rodu Jindřich z Rožmberka, jenž se poté zařadil i k Václavově dvoru. Vyjma Závišových bratrů, jimž bylo umožněno výměnou za jejich majetek uprchnout,[pozn. 12] došli ostatní Vítkovci s královskou mocí k dohodě.[69] Od roku 1290 se tak v Čechách i na Moravě dosud napjatá situace postupně uklidnila.[70][71]

Následovalo nyní několik let úplného pokoje uvnitř země české a spolu nerušených politických poměrů v cizině. Úkaz to neobyčejný v dějinách středověku.
— František Palacký[72]
Roku 1292 ohlásil Václav svůj plán vystavět na Zbraslavi cisterciácký klášter k poctě panny Marie,[73] jenž se měl stát pro příští roky jeho oblíbeným místem k odpočinku i plnění státních povinností.[74] K formálnímu založení kláštera došlo o rok později. Zde se oddával zbožnému rozjímání, uzavíral smlouvy, případně se uvnitř klášterních zdí projednávaly i významné státní záležitosti. Další důležitou roli, jež klášter hrál ve Václavově životě, byla funkce kláštera jako místa věčného odpočinku pro českého krále i jeho příbuzné – Zbraslav se měla stát novým přemyslovským pohřebištěm.[75]

Expanze do Polska

Ukazatelem změny v dosavadní české zahraniční politice byla lenní přísaha Kazimíra Bytomského, jednoho z knížat v Horním Slezsku, v lednu 1289. Česká expanze se od nynějška měla zaměřovat ne na jih do rakouských zemí, ale spíše do Polska, rozděleného na řadu menších knížectví. Menší kroky k propojení polských a českých zemí byly podniknuty již za Přemysla Otakara II. a sám Václav na ně navazoval, ovšem v daleko větším měřítku.[68] Do čela přemyslovské východní politiky se postavil právě Bernard z Kamence, zkušený diplomat, jenž za svého předchozího působení ve Vratislavi a dalších zemích dobře poznal polské poměry a byl tedy Václavovi II. v zahraniční politice velkou oporou.[76] Spolu s příchodem Bernarda z Kamence po smrti Jindřicha Proba se českému králi otevřela možnost důrazněji se v Polsku prosadit.[77]

O Jindřichovo dědictví, jež zahrnovalo zejména Vratislavsko a Krakovsko, totiž vypukl boj, jehož se hodlal zúčastnit i Václav. Zatímco Vratislavsko připadlo lehnickému vévodovi Jindřichovi, Krakovsko původně získal vévoda Přemysl II. Velkopolský, ovšem jeho vláda v těchto zemích trvala jen krátce. Český král, jenž na základě závěti dostal nazpět Kladsko, uzavřel dohodu s purkrabím hradu Skála na Krakovsku Jindřichem ze Wstowa[pozn. 13] a získal jako spojence i vévody Boleslava Opolského a Měška Těšínského, čímž pod svůj vliv dostal většinu Horního Slezska.[79][80] Plánovalo se vojenské tažení, i když se hledaly i možnosti smírného řešení. To se skutečně naskytlo, protože Přemysl Velkopolský měl zájmy i na dalších polských územích. Předně se střetával s vlivem braniborských Askánců v Gdaňském Pomoří.[81] Na podzim 1290 toto území získal, a sice na základě lenního slibu pomořanského knížete Mstivoje II. a tamější šlechty. Za této situace došlo mezi Václavem a Přemyslem k dohodě. Výměnou za nároky na Malopolsko dostal Přemysl finanční odškodnění a český dvůr se patrně angažoval i při uzavření sňatku mezi ním a dcerou braniborského markraběte Markétou, čímž si územní zisky v oblasti Pomoří zajistil, přestože se braniborští Askánci nároků na tuto oblast plně nevzdali.[81] Roku 1291 vtáhlo do Krakovska české vojsko a získalo je pod Václavovu vládu. Zdejší polská nobilita zpočátku neprojevovala příliš velkou podporu novému vládci a naopak upínala své naděje k sandoměřskému vládci Vladislavu Lokýtkovi, který Sandoměřsko získal po smrti svého bratra Leška Černého. I sám Lokýtek se pokoušel o získání Krakovska a pořádal proto na toto území loupeživé nájezdy. Tím si ovšem pouze krakovské velmože znepřátelil a naopak je nechtěně dovedl do tábora českého krále.[82] Nicméně Václav v této chvíli ještě proti Lokýtkovi podporovanému také uherskými vojsky[80] zasáhnout nemohl, protože pozornost české diplomacie se nyní upírala do svaté říše římské, kde mělo po smrti římského krále Rudolfa Habsburského dojít k volbě nového panovníka.

Přes tento neúspěch měl Václav II. v rukou Krakovsko, jež dal do správy Boleslavu Opolskému. Spolu s tím i specifikoval v několika listinách principy přemyslovské vlády na nově získaných územích. Nejvýznamnější z nich je takzvaná první polská „magna charta“ zaručující bezpečnost obyvatelstva, zejména církevních institucí. Dokument dále stanovoval radu složenou z krakovského biskupa, vyšších úředníků a předních velmožů, jež se měla podílet na správě země.[83] Zároveň král přislíbil, že nevypíše žádné další daně.[84] Své postavení v Polsku si dále pojistil sňatkem své sestry Kunhuty s plockým knížetem Boleslavem, protivníkem Vladislava Lokýtka.[pozn. 14]

Volba římského krále

Římský král Rudolf Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben.[87] Správu říše za nebožtíka dočasně převzal falckrabě Ludvík Rýnský. Václav nastalé situace využil a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[88] Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty V. Dlouhého.[pozn. 15] Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.[91] Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě.[88] Jeho pozice také podkopávaly povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.[92] Václav po dlouhou dobu taktizoval a pravděpodobně i určitou dobu předpokládal případnou volbu Albrechta Habsburského. Zpočátku i celá politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.[93]

Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.[94] Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti zvolení Albrechta Habsburského.[pozn. 16]

...vyslal sám pan Václav jako jeden z mnoha říšských volitelů, protože se nemohl osobně zúčastnit volby krále, k té volbě místo sebe s neuvěřitelnou nádherou pana Bernarda, opata míšeňského, s ostatními šlechtici království, aby ho při té volbě zastupovali a usilovně zabránili jeho švagrovi, totiž rakouskému vévodovi, dosáhnout říšské koruny.
— Zbraslavská kronika[96]
Mezi kurfiřty se rozhořely spory způsobené mimo jiné neochotou Bernarda z Kamence ustoupit a zvolit za nového krále Albrechta Habsburského.[97] Nastalá situace měla být vyřešena předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburké strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde již předtím zapůsobily předchozí dohody s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil.[97] Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.[97]

České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a priviliegií.[98][99] Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markrabský trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.[100][101]

Nové územní zisky

Václav se v nové politické situaci pokusil vytěžit z výsledku volby co nejvíce. K původním požadavkům byly nyní připojeny i případné Václavovy nároky na Rakousy, Štýrsko a Korutany.[102] V tomto směru se měl nový římský král zasadit o narovnání poměrů mezi Václavem, Albrechtem a Menhardem II. Tyrolsko-Gorickým nejpozději do svátku Tří králů, skutečnost však nakonec byla zcela jiná. Hrozící konflikt mezi Adolfem Nasavským a původním pretendentem trůnu Albrechtem Habsburským byl vyřešen dohodou, na základě níž se rakouský vévoda novému králi poddal a na oplátku získal v léno všechny své země. Tím se posílilo jak Adolfovo postavení v říši, tak Habsburků v jejich vlastních zemích. Jak tento vývoj Václav přijal, není známo.[103] V té době byl plně zaměstnán tažením do Malopolska, kde stále v oblasti Sandoměře konkuroval přemyslovské moci Vladislav Lokýtek.

Přemyslovské vojsko se sešlo v srpnu 1292 do vojenského tábora poblíž Opolí, kde Václav od braniborského vládce Oty Dlouhého společně s dalšími šlechtici obdržel rytířský pás[104] a přijal lenní hold opolských knížat.[82][pozn. 17]

...přišli také ke králi vévoda opolský, ratibořský, bytomský a těšínský, čtyři rodní bratři a přijavše od něho svá vévodství v léno, přislíbili v budoucnosti poslouchat jeho rozkazů...
— Zbraslavská kronika[107]

Samotné tažení netrvalo dlouho. Sandoměř záhy padla a Lokýtek byl donucen uprchnout do Sieradzu, kde byl po dobytí města 28. září zajat.[104] Po následných jednáních se Vladislav Lokýtek zřekl svých nároků na Krakovsko a Sandoměřsko a složil Václavovi slib věrnosti.[108][109] Při správě nově získaných území zavedla česká administrativa řadu reforem dotýkajících se soudnictví, mincovnictví a správy. Královým zástupcem se v těchto zemích od nynějška stal takzvaný capitaneus (starosta či též hejtman).[104] Tento úřad v době české nadvlády zastávali přední velmoži z Václavova okolí. Starosta vyřizoval majetkoprávní záležitosti, měl na starosti udělování práv a výsad či také konání zemských soudů a shromáždění, na nichž se podobné záležitosti projednávaly.[110] Mezi jejich povinnosti patřilo také udržování míru v jim svěřené oblasti. K tomu měli k dispozici vojenské posádky rozmístěné na mnoha opevněných bodech na většině polského území.[111] Přes vytvoření tohoto nového systému nedošlo ke zrušení stávajících zemských úřadů, ty byly naopak udělovány příslušníkům loajální polské šlechty.[112] Instituce starosty přežila i pozdější zhroucení přemyslovské moci a v různých obdobách se v Polsku zachovala i nadále.[109]

Samostatnou kapitolou byl vztah Václava II. s nejvyššími zástupci malopolské církve. V tomto ohledu bylo důležité zejména krakovské biskupství, jehož vliv byl v zemi nezanedbatelný. Po smrti biskupa Pavla nastoupil do úřadu Prokop, jenž se snažil domoci náhrad za vojenské ztráty a potvrzení práva na příjmy z obchodu se solí.[113] Pražský dvůr na požadavky přistoupil, nicméně Václav nechal prosadit za Prokopova nástupce na biskupském stolci vratislavského rodáka Jana Muskatu, jehož pročeská orientace umožnila dále upevňovat českou vládu na polském území.[109]

Dalších úspěchů se Václav dočkal v Míšeňsku, kde se stal biskupem významný člen jeho dvora Bernard z Kamence. Ten sice musel po nástupu do úřadu kontakty s českým králem omezit, nicméně jeho zájmy nadále podporoval a v létě 1294 mu prodal hrad a město Pirnu, střežící cestu k Drážďanům.[114] Drážďanský pán Fridrich, dosud bezdětný, navázal s Václavem klientské vazby. Spolu s tím slíbila tamější šlechta předání zemí pod českou vládu v případě Fridrchovy smrti.[115]

Vztahy s Adolfem Nasavským a nastolení Albrechta Habsburského

Právě Míšeňsko se stalo místem, jež mělo v budoucnu změnit politickou orientaci českého krále v rámci Svaté říše římské. Adolf Nasavský, nemaje značného majetku, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě, se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu.[116] Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko.[117][118] Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již ale mělo dojít za změněné situace v říši, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech následujících po Adolfově volbě začaly urovnávat. Jakkoliv ohrožovaly Adolfovy plány případný Václavův zisk Míšeňska, po jistou dobu mezi nimi panovaly korektní vztahy.

Zároveň se pravděpodobně prostřednictvím své ženy Guty český král začal usmiřovat se svým příbuzným Albrechtem.[119][120] V novém boji tentokrát rakouské šlechty proti svému leníku zachoval neutralitu. Rakouskému vévodovi se pak skutečně podařilo po překonání nemoci vypuknuvší na podzim 1295 následující rok odpor šlechty zdolat a mohl začít plánovat sesazení dosavadního římského krále.[121] Náznaky nového kursu české diplomacie se projevily během sňatku Albrechtovy dcery Anny se synem Oty V. Dlouhého Heřmanem,[122] jehož dojednání byl Václav nápomocen. K definitivnímu urovnání sporu došlo někdy mezi lety 1293 až 1296 při rituálu smíření napodobujícím prvky lenní přísahy, kdy Albrecht poklekl před Václavem k zemi. Tím získal svého švagra jako potenciálního spojence v boji proti římskému králi Adolfovi.[123] Navíc za Bernarda z Kamence nyní nastoupil schopný diplomat Petr z Aspeltu, jenž měl s domem Habsbursků dlouholeté zkušenosti, které získal jako osobní lékař a rádce Rudolfa Habsburského.[124][pozn. 18]

Mezitím posiloval své postavení Adolf Nasavský. Od durynského lantkraběte Albrechta Nezdárného odkoupil nároky na Durynsko i Míšeň a proti jeho synům, kteří se rozhodnutí svého otce rozhodli bránit se se zbraní v ruce, zorganizoval válečnou výpravu.[126] Původní dohody nicméně mezi českým i římským králem nadále platily. Při další vojenské výpravě roku 1296, během níž se Adolfovi podařilo získat podstatnou část území Albrechtových synů, se Adolf s Václavem sešel v Grünhainu. Znovu přislíbil přezkoumání Václavových nároků na Míšeňsko a zároveň vyslal svého syna Ruprecht Nasavský s českým králem do Prahy, kde došlo k uzavření sňatku[127] mezi ním a Václavovou dcerou Anežkou. Ruprecht měl zároveň být jakožto rukojmí zárukou, že k předání Míšně skutečně dojde.[128] Tento plán však ztroskotal, když o několik měsíců později Anežka zemřela.[129] Václava tím nepoutaly k nasavskému rodu žádné svazky a Ruprecht byl odeslán zpět.[128]

Adolf si v říši získával pro svou politiku v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravá snaha při prosazování svých požadavků na Durynsko a Míšeň a stejně tak i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky.[130] Příležitost k dokončení plánů na konečné svrhnutí dosavadního římského krále se naskytla během Václavovy korunovace konané 2. června 1297 v Praze.[pozn. 19] Mezi významnými hosty, kteří se na slavnosti objevili, nechybělo vedle Albrechta Habsburského množství významných říšských šlechticů. Na následných jednáních se s největší pravděpodobností ujednaly další kroky pro nastolení Albrechta novým římským králem.[135] Úspěchy jednání a zejména samotné korunovace však zakalila smrt Václavovy manželky Guty Habsburské.[136][137]

Paní Jitka pak, nejzbožnější královna, zemřela léta Páně 1297 dne 18. června a byla pochována na hradě Pražském u hrobu krále Otakara, i "učinili všichni lidé nářek veliký nad ní"...
— Zbraslavská kronika[138]

Poslední dohody mezi Václavem a Albrechtem proběhly ve Vídni v únoru 1298 při příležitosti zásnub českého kralevice Václava a uherské princezny Alžběty. Na základě nich slíbil Albrecht českému králi odevzdat do zástavy Plíseňsko, Chebsko a skupinu hradů ležících na bavorsko-českém pomezí.[139] Ve smouvě nadále stálo, že český král nemusí plnit vůči říši žádné povinnosti, ale zároveň měl právo účastnit se významných porad týkajících se říše samotné. Mimoto byly potvrzeny českým zemím další privilegia udělená předchozími římskými krály.[140] Na základě podpory českého krále, podepřené Václavem zasalnými finančními prostředky na získání vojska,[141] a dalších kurfiřtů se rozhodl Albrecht k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.[pozn. 20] Namísto něj následující den zvolili jako nového vládce svaté říše římské Albrechta Habsburského.[143] Adolfův osud byl dokonán na počátku července téhož roku v bitvě u Göllheimu. Nasavská vojska prohrála a sám Adolf zde ztratil i svůj život. Albrecht se následně římské koruny vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení a jednomyslném zvolení rakouského vévody byl Albrecht 24. srpna 1298 v Cáchách korunován římským králem.[142] Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak definitivně skončila.

Mincovní reforma a zavedení pražského groše

Od první poloviny 13. století začalo v Čechách docházet k rozkvětu hornické činnosti a k objevení rozsáhlých ložisek stříbrné rudy, jež se v té době v Čechách nalézala. České stříbro, ať již užívané pro dary a úplatky, na platbu námezdným vojskům, vedení úřednického aparátu, jakož i na udržování nákladného dvora, hrálo za posledních Přemyslovců důležitou úlohu v domácí i zahraniční politice. Za Václava II. vzniklo právě v Kutné Hoře, kde se nalézaly rozsáhlé nalezuiště stříbra, hornické centrum dosahující svou rozlohou mezi největší v Evropě.[144][145] Tuto oblast zachvátila stříbrná horečka a v brzké době se sem začali sjíždět horníci z mnoha oblastí v Německu, kde již byly zásoby stříbrných rud vyčerpané.[146] Český král využil skutečnosti, že většina zdejší půdy patřila sedleckému klášteru, jehož patronem byl on sám, a rozhodl se přímými zásahy vést vývoj nově vznikajícího hornického centra.

Neboť co to je, že Kutná Hora, podnět lakoty a propast špatnosti, strhuje na sebe pozornost různých... národů a láká cizí krále a knížata.
— Zbraslavská kronika[146]
 
Přemyslovský panovník se rozhodl využít těchto svých možností k prosazení mincovní reformy. V počátcích Václavovy vlády se nadále používala, tak jako za Přemysla Otakara II., brakteátová mince. Její nízká kvalita a stejně tak značné množství výrobních míst v zemi po delší dobu stěžovala zahraniční obchod a vedla k tomu, že za hranice se vyvážely kusy neraženého stříbra. Změnu mělo přinést zavedení pražského groše, měny, jež se stala vzorem pro další země v českém sousedství a dalších zemích střední a částečně i východní Evropy.[147] Spolu s tím došlo k centralizaci výroby mincí a na místo několika mincoven nyní existovalo jediné centru ražby mincí, a to v Kutné hoře. Zde nechal Václav postavit Vlašský dvůr, do něhož byla všechna výroba soustředěna a jenž představoval jedno z největších průmyslových center tehdejší Evropy.[148] Samotné provedení reformy přenechal český král bankéřům původem z Florencie.[pozn. 21] Ti se starali nejen o provedení reformy, ale též o finanční stav království, zaopatřování dalších financí a podporu výroby. Účastnili se také dalších hospodářských podniků. Nová měna výchazela konceptem z messinského zlatého raženého v té době na Sicílii. Jeden groš vážil zhruba 3,9 gramu a odpovídal 12 drobnějším stříbrným mincím,[150] taktéž nově raženým, zvaným parvus.[151] Pražský groš přispěl k oživení ekonomické situace v zemi a záhy se stal oblíbeným platidlem jak doma, tak v zahraničí, kde mu bysla dávána přednost před jinými méně kvalitními měnami.[152]
Srdce rozveselila všem ta veliká mince; groš, ten veliký peníz, již mnozí za svatý mají.
— Zbraslavská kronika[152]

Horní zákoník

Na samotné hornické činnosti se nicméně král nepodílel, ta byla přenechána odborníkům a podnikavým jedincům, kteří z vlastní iniciativy prováděli horní podnikání a činnosti s nimi spojené. Podíl na zisku z dolování vzácných kovů vycházel z takzvaných horních regálů, tedy práva vymáhat část výtěžku z těžby pro potřeby panovníka. Do samotných podniků Václav nezasahoval a snažil se zde zachoval podnikatelskou svobodu.[153] Královská moc byla chápána jako autorita zaštiťující svou mocí právní předpoklady pro další rozvoj. Tyto poznatky a další právní aspekty byly vydány v rozsáhlé právní sbírce zvané Ius regale montanorum, neboli Královské právo horníků, jež pro svou definici mezi podnikatelem a státem neměla v tehdejší Evropě obdobu. Dalším jejím aspektem bylo i zaměření na zajištění norem v oblasti organizaci práce, jejího odměňování a etice úřednictva.[153] Autor, původem Ital,[pozn. 22] při tvorbě práva výchazel v některých případech i z práva římského.[155][154]

Sbírka byla dělená do čtyř částí týkajících se osob, věcí, propůjček a soudního procesu. Svým charakterem se nejednalo o městské právo jako v případě jihlavského, ale o sbírku s celostátním působením zaštítěnou samotnou osobou vladaře.[155] V ustanoveních se dbalo na postavení jednotlivých profesí, jejich práv a nároků. Zároveň byla respektována svoboda kverků, tedy horních podnikatelů vytvářejících větší celky zvaná těžařstva.[156] V případě potřeby bylo umožněno, aby se právo těžby pronajímalo dále havířům nebo druhotným horním podnikatelům.[157] Z dalších nařízení se dotklo zejména samotných horníků ustanovení o šestihodinové pracovní směně se zákazem pracovat dvě směny po sobě. Směny cyklicky obíhaly bez ustání, pracovalo se nepřetržitě kromě dnů odpočinku nařízených církví, tedy svátků a nedělí. Byla zaručena i bezpečnost – za tu podle nového horního práva měli zodpovídat tesaři. Majitel pozemku musel dolování umožnit, na druhou stranu měl nárok na část zisku. Příjmy krále představovala takzvaná urbura, tedy poplatek za těžbu, jež byl u různých profesí pevně stanoven.[155]

Na svou dobu představovala tato práce inovativní postupy v oblasti hornické činnosti a jako základ pro hornické právo byla převzeta do mnoha dalších států. V samotných Čechách se tato právnická sbírka používala několik set let, v dílčích částech až do 19. století, dokud nebyla její platnost roku 1854 definitivně zrušena.[158]

Završení polské expanze

Přes neustále se vyvíjející situaci v říši byla pozornost krále Václava nadále upřena i do Polska. Zde se kromě něj snažili prosadit vratislavský kníže Jindřich Hlohovský, dále Přemysl Velkopolský a Vladislav Lokýtek, který držel Kujavsko. Z těchto tří byl dosud nejúspěšnější Přemysl, protože v jeho rukou se nacházelo významné město polských králů Hnězdno. Od roku 1291 vyjednával s římskou kurií o možnosti své korunovace polským králem. To mu potvrdil až papež Bonifác VIII. roku 1295 – Přemysl byl téhož roku v Hnězdně slavnostně korunován. O postoji Václava k této korunovaci není známa žádná hodnověrná informace.[159][pozn. 23] Situace se ovšem záhy změnila, protože Přemysl byl následujícího roku zavražděn.[pozn. 24] Václav byl v tu dobu vázán politikou v říši a šance se mezitím chopili Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek.[129] Z této dvojice získal podstatnou část Velkopolska a Pomoří Lokýtek, s nároky svého rivala Jindřicha, podporovaného českým králem,[pozn. 25] se nicméně musel vypořádat. Přes smlouvu rozdělující získané území mezi obě knížata došlo již roku 1297 k dalším bojům. Lokýtek, který se předtím neúspěšně pokoušel nabourat českou moc v jižním Polsku získáním přízně Jana Muskaty, se kvůli nedostatku financí[pozn. 26] obrátil na Václava II. a výměnou za své nároky na Malopolsko získal náhradu pět tisíc hřiven stříbra.[164][165] To na druhou stranu vedlo Jindřicha Hlohovského k nezávislejší politice a opuštění paktu s českým králem. Sám Jindřich ovšem neměl dostatečnou moc, aby mohl v nastalé situaci konkurovat Václavovi.[165]

Po zkáze Adolfa Nasavského u Göllheimu a volbou Albrechta Habsburského novým panovníkem Svaté říše římské se otevřely možnosti další české expanze na sever. Jedním z úspěšných předpokladů rozšíření přemyslovské moci v Polsku byla smlouva s Lokýtkem ze srpna 1299, ve které se za další značný obnos velkopolský kníže uvolil dostavit o Vánocích téhož roku do Prahy a převzít své země od Václava v léno. Pokud by tak neučinil, měla všechna jeho území připadnout českému králi.[164][162][165] Lokýtek následně slovo skutečně nedodržel, čímž zajistil českému králi právní podklady k novému rozšíření svého území.[166] Následujícího roku dorazili za Václavem představitelé velkopolské šlechty i duchovenstva, jež si velkopolský pán svou dosavadní politkou znepřátelil, a vyzvali ho, aby přijal vládu namísto Vladislava Lokýtka. Václav mohl navíc své nároky umocnit zásnubami s dcerou po Přemyslu II. Eliškou Rejčkou, ke kterým došlo ještě před jeho výpravou do Polska roku 1300.[167][pozn. 27]

Nemá v obyčeji naše královská důstojnost zavírati náručí lásky své těm, kteří se pokusili k němu s důvěrou uchýliti v naději na získání milosti. Vaší žádosti tedy, kterou nás zvete na království Polské, s ochotným duchem rádi nyní vyhovujeme...
— Václav II.[169]

Samotná Václavova výprava proběhla úspěšně. Za pomoci většiny velkopolské nobility a Řádu německých rytířů se podařilo získat podstatnou část Lokýtkových území.[pozn. 28] Sám velkopolský kníže se s Václavovým vojskem nestřetl a namísto toho utekl ze země. Na podzim[pozn. 29] roku 1300 došlo k Hnězdně k nové královské korunovaci – Václav II. tak nyní pro svůj rod získal dvě královské koruny, českou a polskou. Část polské šlechty následovala svého původního pána do exilu, nicméně po celý zbytek roku pokračovaly drobné vojenské srážky se zbývajícími Lokýtkovými stoupenci. Na nově získaném území byl tak jako v Malopolsku zaveden úřad starosty neboli zemského hejtmana.[173]

Zisk uherské koruny

Nečekaného úspěchu se přemyslovská dynastie dočkala následujícího roku. V lednu 1301 totiž bez mužského dědice zemřel uherský král Ondřej III. Během své vlády byl nucen řešit vztahy s odbojnou šlechtou a nároky dalších evropských vládců na uherský trůn.[pozn. 30] Zatímco s prvním ze soupeřů, Albrechtem Habsburským, se podařilo vyjednat dohodu, druhý pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou nadále pokračoval v boji. Roku 1300 se dokonce vylodil v Dalmácii a nechal se korunovat chorvatským králem.[pozn. 31] Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. Jako další uchazeč o uherskou korunu připadal v úvahu také Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec osiřelé desetileté Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II. po počátečním váhání přes nesouhlas královské rady začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem.[175]

V květnu 1301 byl Václav III. uherským sněmem prohlášen za čekatele svatoštěpánské koruny. Po několika dalších schůzkách a dalším mohutném uplácení váhajících, dvanáctiletý kralevic odjel do Uher se spolehlivým doprovodem a s kanceláří vedenou krakovským biskupem Janem Muskatou.[176] O měsíc později se setkal v Hodoníně s uherskou šlechtou a 27. srpna 1301 byl český princ Václav ve Stoličném Bělehradě korunován pod jménem Ladislav V. uherským králem.[177][pozn. 32]

...v den Rufa mučedníka byl od arcibiskupa kaločského ve městě Královském Bělehradě s přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli toho nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským.
— Zbraslavská kronika[179]

Přemyslovská vláda v Uhrách nebyla definitivně potvrzena, protože část šlechty nadále stála za Karlem Robertem.

Soupeření s protičeskou koalicí

Náhlý růst přemyslovské moci a území pod jejich kontrolou vedl k vytvoření široké koalice, jež měla zvrátit dosavadní Václavovy úspěchy. Mezi přední osobnosti této koalice se vedle Karla Roberta, jenž pokračoval ve svém boji za uherskou korunu, objevil Albrecht Habsburský. Ten navázal na politiku svého předchůdce a snažil se opět na úkor Wettinů získat oblasti v Durynsku a Míšeňsku, kde se podobně jako Adolf Nasavský střetával i se zájmy českého krále.[180] S římským králem se spojil papež Bonifác VIII., který stál v bojích o vládu v Uhrách na straně Anjouovců. Římský biskup zároveň využíval Albrechta v zápase s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Vzhledem k situaci se i Václav pokusil využít možnosti spolupráce s Francií. Jednání odehravájících se v létě 1303 se zhostil Petr z Aspeltu. Na základě dohody měl Václav postavit vojsko za 100 000 hřiven stříbra v severním Německu.[181]

Zatímco došlo k boji Filipa IV. s Bonifácem VIII., Albrecht se zaměřil na pokoření Přemyslovců. Albrechtovu ofenzívu se pokusil zastavit jednáním ve Vídni opět zkušený diplomat Petr z Aspeltu, nicméně v tomto případě již úspěchu nedosáhl. Albrecht se vyslovil, v rozporu s původními privilegii zaručenými českému králi roku 1298, s požadavky na placení říšského desátku, případně odevzdání Kutné Hory na šest let a vzdání se vlády v Plíseňsku, Chebsku, Míšni, Uhrách i Polsku. Václav takové požadvaky striktně odmítl, načež Albrecht v květnu 1304 uvalil na Václava říšskou klatbu. Mnozí významní šlechtici, tušící budoucí Albrechtův úspěch, přislíbili účast na plánovaném vojenském tažení, jež jim mělo poskytnout značnou kořist. V srpnu 1304 se v Bratislavě v té době pod Albrechotovou kontrolou sešel římský král, Anjouovec Karel Robert a pravděpodobně i Václavův polský rival Vladislav Lokýtek, aby proti svému nepříteli dojednali společné kroky. Podporu měl přislíbit i Jindřich Hlohovský.[182]

Český král nezůstal v boji proti Albrechtovi osamocen. Podporu mu přislíbili jak Askánci, tak Řád německých rytířů, s kterým udržoval český vládce tradičně dobré vztahy. Ještě na jaře 1304 vyrazil, v této chvíli již zasažen tuberkulózou, Václav v čele vojska do Uher na pomoc svému synovi, jehož tísnila vojska Karla Roberta. Čechy svěřil na dobu vojenského tažení do správy synovce Heřmana Braniborského.[183][184] Přes některé vojenské úspěchy se museli čeští vojáci v létě stáhnout, protože na Moravu v této chvíli již začaly útočit první jednotky Albrechta Habsburského.[pozn. 33] V kritické situaci, kdy římská vojska pochodovala do Čech, ovšem zachovali členové české šlechty věrnost. Vítkovci, střežící pohraniční hvozdy Albrechtovi neustoupili a nepřeběhli, narozdíl od podobné situace za vlády Přemysla Otakara II., na stranu římského krále.[187][188] Až počátkem října říšská vojska doplněná uherskými spojenci, jež prošli za soustavného plenění Moravou,[188] vyrazila ke stříbrným kutnohorským dolům. Po celou dobu se římský král pokoušel dosáhnout velké rozhodující bitvy, ovšem Václav rozdělil svá vojska do menších mobilnějších celků majících za úkol oslabování nepřítele, jenž v nepřátelském a méně osídleném prostředí konstantně trpěl nedostatkem proviantu.[189][187] U Nymburka vyčkávali na Václavův rozkaz i Askánci - Heřman Braniborský i se šedesátiletým strýcem Otou IV. Se šípem.[190] Za takové situace stanul Albrecht v čele svých vojsk před Kutnou Horou a pokusil se jí oblehnout. Jeho usilí bylo zmařeno náhle vypuknuvší epidemií, která byla pravděpodobně způsobena odpady a jedy, jež do přilehlého vrchlického potoka vylili kutnohorští horníci.[191][192]

Neboť četní horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty z jam a hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku... takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno oním jedem...
— Zbraslavská kronika[193]

Ve chvíli, kdy ke Kutné Hoře přitáhl český král, Albrecht přesunul své vojsko dál od města a vyčkával na počátek vytoužené rozhodující bitvy. Ale ani v této chvíli se nedočkal. Nevida jiného východiska se římský král rozhodl se svým vojskem ustoupit. Toho jeho nepřítel využil a na rozptýlenou armádu říšských knížat poslal své oddíly.[194] Spořádaný ústup se nakonec změnil v útěk přes Vysočinu, která již v té době byla zasypána sněhem. Domů se vrátily jenom zbytky původního Albrechtova vojska.[195][196]

Poslední měsíce vlády a smrt

Albrecht se po neúspěchu své výpravy ocitl v nezáviděníhodné situaci. V domnění, že kořist z výpravy do Čech mu vynese dostatečné bohatství, si římský král půjčil značné množství peněz a dal do zástavy i četný říšský majetek. Navíc od něj začali odpadávat dosavadní spojenci jako bavorští vévodové či Wettinové. Česká diplomacie se však v dané chvíli musela soustředit na zastavení poklesu moci a kombinací pružných protiopatření se snažila ze zahraničních území udržet zejména Velkopolsko a Malopolsko.[197] Václava opouštěly síly. Ještě před svou smrtí svolil k mírovému jednání a ústupkům vůči Albrechtovi Habsburskému, aby tak svému synovi usnadnil převzetí trůnu.[198] Zároveň zapřísáhl svého syna, aby dodržel finančních závazků a splatil jeho dluhy. Stižen tuberkulózou, Václav, král český a polský, vydechl naposledy v Praze 21. června 1305 v měšťanském domě zlatníka Konráda.[199][200]

Pro dlouhý pláč, kterým všichni plakali, již úplně vyschly proudy slz v očích, a proto už bez pláče a prolévání slz spolu vznášeli smutný nářek k nebesům...
— Zbraslavská kronika[201]

Ironií osudu byl právě Václav II. prvním z rodiny, kdo byl v plánovaném přemyslovském pohřebišti na Zbraslavi pohřben. 23. června 1305 bylo jeho po dlouhé nemoci zubožené tělo v královském šatu[202] uloženo v sotva dostavěném chrámu. Nebylo tak vyslyšeno jeho údajné přání být pohřben v prostém šatu cisterciáckého konvrše. [pozn. 34] 10. srpna 1420 vnikly do klášterního ticha houfy husitů a Síň královská podlehla plamenům. V 17. století se objevila první písemná zmínka o souboru vyneseného kosterního materiálu, z nějž byly ve 20. století antropologem Emanuelem Vlčkem identifikovány i Václavovy ostatky.[204]

 

(27.9.1271 - 21.6.1305)

  vláda (1284 - 1305)