Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav III.

 

Václav III. (6. října 1289, Praha – 4. srpna 1306, Olomouc) byl sedmý král český, král polský (1305–1306) a uherský (1301–1305), poslední český panovník z dynastie Přemyslovců.

Původ

Václav III. byl druhorozeným synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat (sestra Anna zemřela v útlém věku). Přeživšími sourozenci byli (druhá) Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka.

Uherská koruna

Obrazek12. února 1298 byl Václav ve Vídni zasnouben s jedinou dcerou uherského krále Alžbětou.[1] Ondřej III. se nedočkal dalšího potomstva a roku 1301 zemřel. Rod Arpádovců jím vymřel po meči.

Bylo nutné najít nového panovníka, v jehož těle by kolovala arpádovská krev. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. V úvahu připadal Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté osiřelé Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II., přes nesouhlas královské rady, začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem.[2] 27. srpna 1301 byl dvanáctiletý Václav III. po mnoha jednáních ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem a v hierarchii uherských králů získal jméno Ladislav V.

...v den Rufa mučedníka byl od arcibiskupa kaločského ve městě Královském Bělehradě s přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli toho nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským.
— Petr Žitavský[3]

Faktický vliv však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska.

Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastupující zájmy Karla Roberta a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. Později papež Bonifác VIII. Václava II. osočil, že se neprávem zve polským králem a zároveň jej vyzval, aby do půl roku předložil doklady synových nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce.

Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále Filipa Sličného[4], který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Všechny poddané Václava III. zprostil přísah věrnosti.

Posílaje králi Václavovi papežovu bullu ze dne 31. máje, připojil k ní [Albrecht I. Habsburský] vyzvání, aby postoupil mu království Uherského i Polského a zemí Krakovské, Míšeňské i Chebské, pak aby aneb odevzdal mu stříbrné doly Kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty 80.000 hřiven stříbra za desátek říši prý Římské povinný a potud neodvedený.
— František Palacký[5]

Václav II. samozřejmě odmítl. Jeho syn v Uhersku začal rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec musel vojensky hájit a Václav III. za otcovy vydatné armádní pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.

Samostatná politika

Roku 1304 Přemyslovci vládli území většímu než samotná Svatá říše římská, během dvou let se jejich moc zhroutila úplně.Po smrti otce roku 1305 zdědil Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se dvěma korunami ovšem stál Albrecht I. Habsburský v říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek.

Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou v říjnu 1305, údajně čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou.[6] Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou ve Vídni pod habsburskou kuratelou.[7]

10. října Václav ještě použil titul uherského krále a to na listině v Bruntále. Poté se titulu vzdal a společně s uherskými korunovačními klenoty jej předal bratranci Otovi Dolnobavorskému, který se v převlečení vydal do Uher.[8] Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny.

Zmáhaní se moci Vladislava Lokétka v Polště vyrušilo krále konečně ze dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský, vévoda na Krakovsku, a Jindřich z Lipé ve velikém Polsku, oznamovali, že jim nebude lze udržeti se, nedostaneli se jim z Čech pomoci branné.
— František Palacký[9]

Na jaře 1306, snad ke konci února či v březnu dobyl Vladislav Lokýtek královský hrad v Krakově držený českou posádkou (přestože již 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni s „plnomocníky českého krále“ příměří, které mělo trvat „až do sv. Michala“, tedy do 29. září téhož roku).

Mladý král začal na přelomu června a července 1306 sbírat zemskou hotovost. Někdy po 5. červenci (toho dne ještě v Praze vydal listinu ve prospěch pražského měšťana a kutnohorského obchodníka) vytáhl z Prahy. Nevíme, kterého dne dorazil do Olomouce; jisté je, že ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni odpočíval v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit - neznámo kým, ale vina dlouho zůstala na jistém Konrádovi z Botenštejna - třemi ranami do hrudi. Byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků.

Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. Ve skutečnosti byla jeho krátká vláda vcelku rozumná a prozíravá, mohla přinést během několika let výsledky, ke kterým se Václav II. už nestihl dopracovat. Špatná pověst opilce a povaleče však už Václavovi III. zůstala.

4. srpna v Olomouci

Vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl.

Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Strážím snad stačilo i to, když ho viděli s nožem. Za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek, kteří z Václavovy smrti těžili. Josef Žemlička naopak tvrdí, že mezi českými historiky spíše převládá názor o jakési kolektivní vině české šlechty, ale zřejmě se jednalo o promyšlenou akci určité zájmové skupiny.

Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.
— Zbraslavská kronika[10]

Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se bohužel ztratily nejen v průběhu husitských válek, kostra Václava III. se nedochovala vůbec.