Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vladislav II.

 

Vladislav II. (cca 111018. ledna1174, Meerane) byl český kníže od roku 1140 a od roku 1158 do roku 1172 druhý český král z rodu Přemyslovců.

Mládí

Nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher.

Knížetem

Vladislav-II..jpgPo smrti strýce Soběslava I. se jeho postavení zásadně změnilo. Roku 1140 byl velmoži povolán na knížecí stolec, přestože sami přijali před dvěma lety za nástupce syna Soběslava I., rovněž Vladislava. Vladislav byl vlastně kompromisní volbou a římský král nynější volbu českých velmožů potvrdil. Jednalo se o další porušení stařešinského nástupnického zákona (který jak vidno stejně prakticky neexistoval), podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský.

V dubnu získal Vladislav od Konráda III. Čechy v léno. Už tehdy byl Konrádovým příbuzným, protože jeho manželka Gertruda Babenberská byla císařovou nevlastní sestrou.

Nový kníže projevil nečekanou ráznost a vladařské schopnosti. Již roku 1142 se odehrál pokus o jeho svržení. Vladislav prohrál bitvu s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku a poté spěchal ke Konrádovi pro pomoc, zatímco Prahu hájili před Konrádem Znojemským manželka Gertruda a bratr Děpolt I. (spisovatel Adalbert Stifter použil tyto události z počátků Vladislavovy vlády jako kulisu ke svému historickému románu Vítek).

S pomocí římského krále se pak Vladislav udržel na trůně. Situaci v zemi pomohl uklidnit papežský legát Guido. Vladislav se tak mohl vydat s Konrádem III. v roce 1147, kdy už byly poměry v zemi stabilizované, na II. křížovou výpravu do Palestiny. Panovník absolvoval pouze část cesty, dorazil do Cařihradu. Zpáteční cestu volil přes Kyjev a Krakov a v létě 1148 se vrátil domů.

Po smrti své první manželky Gertrudy Babenberské se Vladislav v roce 1153 podruhé oženil s Juditou, dcerou Ludvíka I. Durynského a sestrou Ludvíka II. Durynského.

Léta po vtělení páně MCLIII řečený kníže Vladislav k radě biskupa svého Daniele a jiných velmožů a pánů své země pojal za manželku Juditu, paní vzrůstem a krásou takřka nad lidskou podobu vynikající a jakoby ratolest božskou, sestru to pana Ludvíka, landkraběte Durynského, vznešenou a velmi počestnou, znalou velice umění literního a řeči latinské, což nejvíce povznáší krásu paní vysokých.
Vincentius[1]

Královský titul

Po nástupu Fridricha Barbarossy na římský trůn se vztahy ochladily, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslavovy. Poměrně záhy však oba muži našli k sobě cestu; ukazuje to jak Vladislavův druhý sňatek (s Juditou Durynskou), tak jeho taktika po Barbarossově římské jízdě v roce 1155.

K vzájemnému smíření došlo až v červnu 1156 na svatbě Fridricha Barbarossy s Beatricí Burgundskou. Na smíření měl velký podíl pražský biskup Daniel. A byl to právě český kníže Vladislav, který v roli mluvčího shromážděných knížat zveřejnil na shromáždění v Řezně povýšení bavorské východní marky na rakouské vévodství. V následujícím roce pak pomáhal císaři v bojích v Polsku, ale hlavně Vladislav již dříve Barbarossovi příslíbil pomoc v jeho plánovaném boji se severoitalskými městy a především s Milánem. Pomoc byla odměněna na sněmu v Řezně v lednu 1158.[2]

Téhož roku Vladislav, kníže český přišel s velmoži svými do Řezna k sněmu císařskému, markrabům a jiný knížatům určenému, kde přišlo u veřejnost, co tajně se bylo ujednalo; nebo císař pán ozdobil 11 ledna jmenovaného knížete pro jeho věrné služby přede všemi svými knížaty korunou královskou a z knížete učiniv krále takovouto jej ozdobou okrášlil.
Vincencius[3]

Tento akt byl ale jednoznačně výhodnější pro Barbarossu. Získal pomoc a nic jej to nestálo. Vladislav tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) získal královskou hodnost, byť oba jen za věrné služby císaři. Snad byl jeho titul dědičný (prameny nedovolují jednoznačný soud) – alespoň Vladislav sám ho tak chápal – nicméně udržet ho se pod trvalým tlakem Říše nepodařilo. Jeho syn byl opět jen knížetem.

Vladislavova politika

Král Vladislav po obdržení titulu doprovázel osobně císaře do Itálie a v bitvě u Milána vynikl svou statečností.

V šedesátých letech se výtečně uplatnil v uherských sporech. Po smrti biskupaDaniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburskýmarcibiskupem. Stalo se tak totiž bez souhlasu císaře a Vojtěch se navíc přiklonil na stranu necísařského papeže. Post si neudržel, i když Vladislav za to nabízel značné sumy. Roztržka s císařem Vladislava oslabila při řešení nástupnické otázky.

Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím nemalý rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na počátku Vladislavova panování se v Čechách usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla založena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany).

V Praze nechal v letech 11601172 postavit kamenný most. Protože se tak stalo z popudu královy druhé ženy Judity Durynské, dostal jméno Juditin. Na druhé straně se pouze dynastické motivy ztotožnění s politikou říše ukázaly jako příliš úzké. Dokazuje to následující čtvrtstoletý úpadek panovnické moci, s Vladislavovou vládou nerozlučně spojený.

Durynský exil

Poněkud smutně vyznívá konec Vladislavovy vlády. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna jako českého knížete. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie.

Starý král dokonce musel opustit Čechy a odebrat se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu 1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do Strahovského kláštera konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Začal 25 let trvající boj o post českého knížete. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Ten musel ustoupit ve prospěch Soběslava II., který se stal knížetem.

Potomci

V roce 1140 se Vladislav oženil s Gertrudou Babenberskou († 1150), se kterou měl čtyři děti:

  • Bedřich (1141? – 1189), český kníže
1157Alžběta Uherská
  • Anežka († 1228), abatyše u sv. Jiří
  • Svatopluk († po 1169)
  • Vojtěch († 1200), salcburskýarcibiskup


V roce
1153 se Vladislav oženil podruhé, s Juditou Durynskou (po 1135 – po 1174), se kterou měl tři děti:

  • Přemysl Otakar I. (1155? – 1230), český král
1178Adléta Míšeňská
1199Konstancie Uherská
  • Vladislav Jindřich (1160? – 1222), český kníže a moravský markrabě
Heilwida
  • Richsa (1165? – 1182)
1177Jindřich I. z Mödlingu, syn Jindřicha II. Jasomirgotta